We both know you want me

21. Kapitola

Hazel

"Hazel, můžu si s tebou promluvit?" zeptá se mě Bill, když umývám po večeři nádobí.
Tom si šel nahoru zkoušet novou skladbu, jeden úsek se mu nelíbí, tak hledá způsob, jak ho vylepšit.

"Jasně, povídej." vybídnu ho, on si vezme do ruky utěrku a začne mi pomáhat s nádobím.

"Jde o to, že jak jste teď s Tomem spolu-" začne, ale já ho nenechám domluvit.

"Bille, tohle už jsme řešili. Máme se rádi." pronesu, ale on zavrtí hlavou.

"Ne, o to nejde. Já jsem rád, že máte někoho, s kým je vám dobře, jenomže já si teď připadám hrozně odstrčený.
Nechci tady fňukat, ale myslíš, že bychom mohli jít třeba do obchoďáku? Jenom my dva, třeba zítra?
Chtěl bych, aby to bylo aspoň na chvíli jako dřív.
Třeba jak jsme koukali na film a vy se vyplížili nahoru, já nechci zůstat sám." řekne a povzdychne si.

"Proto si nechtěl, abychom spolu byli?" zeptám se.

"Částečně. Ne jenom kvůli tomu, ale taky protože Toma znám. Ale toho už se nebojím, vypadá trochu jinak s tebou.
V dobrém slova smyslu.
Je takový klidnější." podotkne a mě to trochu zahřeje po těle.

"Bille, můžeš za mnou nebo za Tomem přijít kdykoliv, to ti snad ani nemusím říkat.
A moc ráda s tebou zítra vyrazím, už jsme nakupovat dlouho nebyli." řeknu a on se na mě usměje.

"Děkuju, ale teď z jiného soudku...už přemýšlíš nad jmény pro miminko?" zasměje se a kdybych neměla v ruce talíř, tak ho praštím.

"Idiote, kolik si myslíš, že mi je?" zeptám se ho já a oba dva se smějeme.

"Paní Kaulitzová." zasní se Bill, vypnu vodu a začnu se s ním honit po celém domě, nakonec vtrhneme do Tomova pokoje, ale není tady.
Svalíme se na postel v záchvatu smíchu, který musím ještě chvilku vydýchávat.
"Kde je Tom?" zeptá se Bill.
Kytara je na svém místě, ale naposledy šel sem.

"Nemám tušení, možná na záchodě, možná šel ven? Není to jedno?" nadhodím, ale přece jenom ve mě začne něco hlodat.

"Ty se jako nebojíš, že ti zdrhl za nějakou jinou?" zeptá se Bill a podle tónu jeho hlasů poznám, že vtipkuje.

"Ne, beze mě by totiž nemohl žít." odpovím a vím, že přeháním, ale zrovna v tomhle Tomovi naprosto věřím.
Vím, jak si mě drží u těla a za celou dobu, co jsme se schovávali žádnou jinou neměl, tím jsem si jistá, protože za ta léta už jsem schopná to rozeznat.

"Co tady děláte?" zeptá se Tom, který se objeví ve dveřích.

"Malém jsme se zabili, takže jsme potřebovali neutrální prostředí." odpoví Bill.
Tom se podívá na mě a lehce se usměje.

"Kde si byl?" zeptám se a on skočí do postele vedle mě.
Teď jsem uprostřed.

"Jenom něco zařídit, to je fuk." odpoví a chytí mě za ruku.
Já zase chytím Billa.
V té chvíli se ve mě rozhostí naprostý klid.
Mám oba dva u sebe a ani jeden není v pozici, že by mě nenáviděl.
"A taky jsem slyšel, jak mě dopodrobna rozebíráte." dodá ještě Tom a my s Billem se začneme smát.

"Co si slyšel proboha?" zeptá se Bill.

"Třeba, že se cítíš sám? Nebo že bez Hel nedokážu žít.
Vlastně jsem slyšel jenom tohle." pronese Tom a já mu dám pusu na tvář.
"Bille, dveře do mého pokoje jsou vždycky otevřené, pokud zrovna nebudou zamčené z nějakého mládeži nepřístupného důvodu." dodá ještě a Bill ho z legrace praští.
Jenomže teď vystartuje Tom a celá válka začíná nanovo.
Ti dva se začnou nahánět po celém domě i zahradě a já lítám za nimi a snažím se je uklidnit, ale není to moc platné a tak nakonec všichni skončíme v bazénu.
Ani nevím jak.
Smějeme se jako šílenci, ale je mi moc dobře.