We both know you want me

6. Kapitola

Tom

Domů se vrátíme až někdy okolo jedné ráno, a proto nás s Billem překvapí, že se dole ještě svítí.
Dojdeme do obýváku, kde leží Hazel. Lampa je rozsvícená, ona má v ruce knížku, ale spí.

"Jdu si lehnout." pronese Bill a já mu to nemám za zlé.
Tyhle věci řeší víc než já.
Dojdu až k Hazel a pohladím jí po vlasech.
Potom jí vezmu z ruky knížku a položím jí na stolek.
Vezmu ji do náručí a nesu nahoru, jenomže se během toho probudí.

"Co se děje?" zeptá se ospale a jakmile si mě všimne, tak trochu ztuhne.
"Čekala jsem na vás. Musela jsem usnout." řekne a zase si hlavu opře o moje rameno.

"Říkali jsme ti ať nečekáš. Teď si kvůli tobě ještě namůžu záda." zasměju se a ona zívne.

"Já umím chodit." protestuje, ale stejně ji odnesu až k ní do pokoje, kde ji položím do postele.

"Jestli chceš, tak tu můžu zůstat." řeknu a sám nevím proč.
Chci ji obejmout, najednou moje ruce nemají žádné zaměstnání, když jí nedrží.

"Měl bys jít, Tome." řekne a já odejdu.
Co jsem si myslel?
Zavřu dveře do její ložnice a málem se poseru strachy, když na chodbě uvidím Billa, jak tam stojí ve tmě se zkříženýma rukama na hrudi.

"Tome, nezkoušíš to na ní doufám." zeptá se, ale otázka to vůbec není. Je to výhrůžka, nebo možná prosba.

"Samozřejmě, že ne."

"Ale znělo to tak."

"Vždyť víš jak spolu vtipkujeme. Žádný strach." odpovím a jsem si moc dobře vědom, že teď si budu muset dávat ještě větší pozor.
S Billem si říkáme všechno, ale o tomhle s ním mluvit nemůžu.
Nevěřil by mi.
Myslel by, že jí chci jenom proto, že mi to zakázal.

"Něco si mi slíbil. Dobrou noc." řekne a odejde do svého pokoje.
Já vím, že jsem to slíbil, ale trochu jsem se při tom unáhlil.
Neměl jsem ani tušení, že jí budu tak moc potřebovat.

***

"Tome?" zaslechnu ode dveří.
Je něco okolo čtvrté ráno, jenomže mi nejde spát.

"Co se děje?" zeptám se, protože vím přesně kdo to je.
Je to taky jediná holka v domě.

"Co si Billovi slíbil?" zeptá se ona a já se na posteli posadím.
Zavře za sebou dveře, ale stejně šeptá, aby bráchu neprobudila.
Nic neříkám.
Ona pořád stojí u dveří, jakoby si nebyla jistá, jestli může dál.

"Klidně se posaď." řeknu jí a ona se uvelebí na druhém konci postele.

"Co si musel slíbit Billovi?" nedá si pokoj a já si ztěžka povzdychnu.
Myslel jsem, že hned usne a nic z toho neuslyší.

"Co všechno si slyšela?" vyzvídám a ona si odhrne vlasy za ucho.
Osvětluje jí pouliční lampa, jejíž světlo dovnitř proniká oknem.

"Jenom to, že si mu něco slíbil a týká se to mě, takže koukej mluvit." popožene mě.
Asi nemá náladu tady strávit celý zbytek noci, což by mi osobně vůbec nevadilo.

"Když si k nám přišla, tak jsem mu musel slíbit, že na tebe nebudu nic zkoušet. Nikdy.
Si pro mě zakázané ovoce, má milá." řeknu po pravdě a ona se trochu zasměje.

"To je blbost."
Nevěří mi, i když jí říkám čistou pravdu.

"Klidně se můžeš zeptat Billa.
Musel jsem mu to slíbit, ale řekl jsem mu, že když přijdeš ty za mnou, tak se bránit nebudu." pronesu a ruku jí položím na stehno.

"Vy jste fakt kreténi, nech si zajít chuť." zasměje se, odstrčí mojí ruku a odejde ke dveřím.
"Bill by ti asi nikdy nedovolil, aby si na mě takhle sahal, ale nic mu neřeknu." houkne ještě dřív, než zmizí z mého pokoje.
Nemám nejmenší tušení, co to mělo znamenat.
Jako že jí to nevadilo?
Chtěla by snad víc?
Teď už neusnu určitě.
Pořád si v hlavě přehrávám celý rozhovor.
Pořád dokola.