We both know you want me

10. Kapitola

Hazel

Po cestě z kina jsme se nemohli s Billem přestat smát.
Ten film byl naprosto příšerný, tak trapný!
Celou cestu jsme na něj vymýšleli vtipy a jeden byl lepší než druhý. Ale Tom, i přesto že se smál, nebyl zrovna v náladě.
Poznala jsem to.
A když mě v kině hladil trochu mě zamrzelo, že tam nejsme sami.
Vím, že to nechce dávat před Billem najevo, vlastně zatím není ani moc co dávat najevo, ale stejně.

***

"Tohle není fér, Tome. Vždyť si mě právě podvedl!" vykřiknu a on svraští obočí.

"Hazel, uklidni se." pronese Bill a podívá se na mě.

"Vždyť se zas tak nic nestalo."

"Tady jde o princip, jak mu mám potom věřit?" odseknu.

"Je to zkurvený monopoly!" ohradí se Tom a to už to ani jeden z nás nevydrží a vyprskneme smíchy, až mě z toho bolí břicho.

"Já se z tebe zblázním." vydechne Bill a odejde do kuchyně pro pití.

"Monopoly mění lidi, ale jinak bych tě nikdy nepodvedl." řekne potichu a dívá se mi do očí.

"Ještě že nikdy nebudu mít příležitost to zjistit." odpovím, on se zatváří překvapeně.

"Včera si vypadala, že by si byla klidně ochotná to zkusit."

"Neměla jsem nejmenší tušení, že si to po tom množství chlastu budeš pamatovat."

"Tak si to neměla dělat, protože teď mám naději a nepustím se jí."

"Tome, přestaň, oba víme, že by to nešlo. Nebudu se schovávat jako nějaká myš." řeknu potichu, ale už nemá možnost odpovědět, protože se Bill vrací.

"Co kdybychom se na to vykašlali. Jsem docela unavený a asi si půjdu lehnout." pronese a jakoby to potřeboval potvrdit tak zívne.

"Taky bych měla jít spát." přisadím si a zvednu se.
Tom se na mě dívá, jakoby mě prosil, abych tady s ním zůstala.
To co dělal v tom kině by akorát pokračovalo tady.
Nechci před Billem něco takového tajit, jenže jinak by to nešlo.
Nechtěla jsem, aby si včerejšek pamatoval, ale potřebovala jsem zkusit, jaké to je.
Několikrát jsem slyšela z jeho pokoje různé holky, a nikdy nezněli, že by byly zklamané.
Chtěla jsem alespoň zlomek toho.
Je to divné.
Tom je sice velmi atraktivní, ale zároveň je skoro jako můj bratr, žiju s ním v jedné domácnosti víc než dva roky.
Zná mě až moc dobře a proto mi nejde do hlavy, proč takhle blbne.
Odejdu nahoru, vysprchuju se a vejdu do pokoje.
Na mojí posteli sedí Tom s rukama v klíně.

"No konečně. Jak dlouho se proboha sprchuješ?" vydechne a já si ho změřím pohledem.

"To tady na mě čekáš, nebo jenom absorbuješ mojí úžasnou vůni?" zeptám se a pověsím si oblečení do skříně.
Vstane a dojde za mě.

"Možná oboje." zašeptá.

"Tome, řekla jsem ti, že z toho nic nebude. Včera to byla chyba." pronesu, ale jakoby to nepochopil, mi položí ruce na boky.

"A to říkáš protože si to myslíš, nebo protože si myslíš, že musíš?" zeptá se.
Jak jsem říkala, zná mě až moc dobře.

"Na to si dokážeš odpovědět sám." odbiju ho, ale nechám jeho ruce kde jsou.
Je to hezký pocit.

"Hazel, chci to zopakovat. Střízliví. Aspoň ještě jednou."
Rty má u mého ucha, když to říká.
Nejsem zas tak silná, abych ho dokázala odhánět donekonečna. Vím, že umí být vytrvalý.
Otočím se čelem k němu a setkám se s jeho hnědýma očima.
V tu chvíli zaklepe Bill a otevřou se dveře.
Tom rychle uskočí.

"Hazel, nemáš mojí...co tu děláš?" zeptá se, když si všimne Toma.

"Povídáme si." pokrčí Tom rameny, jakoby nic.

"Fajn, neviděla si náhodou mojí žehličku na vlasy?" zeptá se Bill.

"Půjčovala jsem si jí, asi jsem ti jí zapomněla vrátit." řeknu a podám mu žehličku, která leží na stole.
Vezme si jí ode mě a potom si ještě jednou přeměří Toma podezíravým pohledem.
Oprávněně.

"Tak já vás nebudu rušit." povzdychne si, ne úplně nadšený.
Ale co nám může udělat, když si 'jenom povídáme'?
Zavře za sebou dveře a já se podívám na Toma.

"Asi bys už měl taky jít." pronesu.
Ještě chvíli se na mě dívá, jestli si to náhodou nerozmyslím.

"Hazel, prosím, aspoň ještě jednou. Naposledy." řekne potichu ve dveřích a potom odejde k sobě.
Možná by se zas tak nestalo, kdybych mu tohle malé přání splnila.
Naposled.