We both know you want me

12. Kapitola

Hazel

Probudím se.
Tomovo ruce jsou okolo mě.
Kurva.
Začnu s ním třást. Už je devět hodin ráno.

"Tommy, vstávej. Musíš pryč." řeknu a on se pomalu probere.
Podívá se na mě a pitomě se usměje.

"Kolik je?" zeptá se.

"Devět ráno." odpovím a on vystřelí do sedu.

"Do prdele." zakleje a začne se hrabat z postele.
Bill ho tady nesmí za žádnou cenu najít.
To ho radši vystrčím z okna.
Rychle se vydá ke dveřím, ale potom se otočí.

"Ani to nezkoušej. Něco jsme si řekli." zastavím ho.

"No jo." protočí očima a odejde z pokoje.
Schovám hlavu do dlaní.
Já jsem tak pitomá.
Vstanu a dojdu ke skříni.
Dveře se rozrazí a rychle zavřou.
Tom se ke mně přiřítí a narazí mě na zeď, jedno stehno mi nadzvedne, aby byl ke mně ještě blíž.
Začne mě líbat dřív než stihnu protestovat.
Nedokážu mu vzdorovat, když mu to tak jde.
Nechce se ode mě oddělit, ale stejně to udělá.

"Promiň." zašeptá a znovu odejde.
Tentokrát už se nevrátí.
Oba dva jsme věděli, že to stejně bude pokračovat.
Co jsem to dopustila? Na co jsem sakra myslela?!
Pořád nemám dost.
Mojí záchranou je teď práce, jenomže jsem kvůli němu zaspala a teď nestíhám.
Mám tam být na desátou, to nemám šanci stihnout.
Bill nemá řidičák.
Tohle se mi snad děje schválně.
Rychle se namaluju a obléknu, pak seběhnu dolů do kuchyně, kde sedí Bill.

"Dobré ráno, jdu pozdě." řeknu jako ospravedlnění, že tak pospíchám.
Rychle si z lednice vezmu banán a sním ho snad do minuty.

"Tome!" zavolá Bill a Tom sejde schody.
"Hazel nestíhá, svezeš jí?" zeptá se za mě, protože já mám ještě pořád plnou pusu.

"Jasně." odpoví a vezme do ruky klíčky od auta.
Jenom Billovi zamávám a vyrazím ven.
Nasednu na místo spolujezdce a s Tomem se vydáme na cestu.

"Myslíš, že o ničem neví?" zeptám se ho, když se mi konečně povede všechno spolknout.

"Nemyslím si. Ale jelikož tě vezu, tak tam budeš ještě chvíli před desátou." pronese Tom a pomrkává na mě.

"Zapomeň. Už dneska ráno si porušil slovo. Prej čestný muž." odfrknu si a on mi položí ruku na stehno.

"Hele, jenom jsem ti chtěl pomoct. Potřebovala si probrat." odpoví a já zakroutím očima.
Ale líbí se mi, že se mě dotýká.
Zaparkuje před kavárnou, kde dělám barmanku.
Není to zrovna práce mých snů, ale vzhledem k mému věku můžu být ráda, že mám vůbec kde pracovat.
Nechci u dvojčat bydlet úplně zadarmo, i když mě nabádali, že pracovat nemusím.

"Kolik je?" zeptám se.

"Devět padesát." odpoví Tom a já vylezu z auta.
On taky.
Chytím ho za ruku a vedu ho do jedné zapadlé uličky vedle kavárny.
Opře se zády o zeď, na tváři má úsměv a zase si hraje s tím proklatým piercingem.
Určitě to byl jediný důvod, proč si ho nechal udělat.
"Pojď sem." zašeptá a políbí mě.
Drží mě zezadu za krk a já ho objímám okolo pasu.
Odtáhnu se od něj a zkontroluju čas.

"Už musím jít." řeknu a podívám se na něj.
Vypadá zklamaně.

"Přijdeš zase dneska v noci?" zeptá se s rošťáckým úsměvem na rtech.

"Zapomeň."

"Tak mám snad přijít já?" zkouší to dál.

"Tome, tohle nejde." odporuju, ale on se nehodlá tak snadno vzdát.

"Vidíš, že jde. Jenom si musíme dávat bacha.
Klidně tě budu vozit každé ráno." odpoví a začne mi polibky obsypávat krk.
Moc dobře ví, že takhle mu kývnu na všechno.

"Možná přijdu, dobře? Vyděrači." zasměju se, on se odtáhne.
Vyjdeme ven z uličky, nasedne do auta a odjede.
Je čas vrhnout se do práce.

***

Potichu otevřu dveře k Tomovi.
Přišla jsem až večer, takže stačilo přežít jenom dvě nebo tři hodiny, kdy jsme byli všichni v obýváku.
Potom se šlo spát.
Teď je jedenáct v noci a já se ve vlastním domě plížím jako zloděj.
Zavřu za sebou dveře.
Tom má rozsvícenou jenom lampičku a když za sebou zavřu tak okamžitě vystřelí z postele.
Obejme mě a potom se ještě vrátí ke stolu a začne sklízet nějaké papíry.

"Co to je?" zeptám se a čtu.

"Něco málo jsem napsal. Možná je to o tobě." dodá neochotně.
Human connect to human.
Usmívám se jako idiot, dám mu pusu na tvář.

"Už teď je moje oblíbená." zašeptám a on mi pomalu vezme papíry z ruky.
Dotlačí mě k posteli a začne pomalu líbat.
Ležím pod ním a nedokážu se zbavit myšlenky, co bychom dělali, kdyby tady nebyl Bill.
Jednou rukou mi zajede pod tričko a já mám co dělat, abych aspoň trošku pravidelně dýchala.
"Tommy, tohle nedělej." zašeptám.

"Nelíbí se ti to?" zeptá se a podívá se mi do očí.

"Naopak, líbí se mi to až moc.
Ale nechci to teď, když je jenom o pokoj dál Bill." odpovím a dám mu rychlou pusu na rty.

"Jako kdybych já to měl včera snadný." zasměje se.
Přejedu si jazykem po zubech a jemu se do tváře vrátí chtíč.
Líbá mě najednou rychleji, jako kdyby nám měl vypršet čas.

"Dneska odejdu. Nejdéle v jednu ráno, rozumíš?"
V jeho polibku cítím úsměv.

"Když toho budeš schopná." zamumlá a potom už moc nemluvíme.
Tohle nikdy nemůže dopadnout dobře, ale stejně se dobrovolně řítíme do propasti.