We both know you want me

1. Kapitola

Hazel

Snažím se otevřít oči, i když se mi vůbec nechce.
Necítím vůni starého povlečení, ani plesnivých stěn.
Rozhodně nejsem tam, kde bych být měla.
Donutím se probudit a rozhlédnout se okolo sebe.
Jsem v něčím pokoji. V rohu je kytara a všude je pěkný nepořádek. Určitě je to klučičí pokoj.
Rychle zkontroluju, že mám na sobě všechno oblečení.
Mám.
Tak jak jsem se sem dostala a proč?
Vstanu a sejdu po schodech dolů, kde to krásně voní.
Palačinky.
Mám na sobě ještě věci ze včerejška, které by potřebovali zoufale vyprat, ale to je teď vedlejší.
Jdu za vůní, až dorazím do kuchyně, kde kluk s dredy stojí u kuchyňské linky a opravdu připravuje palačinky a druhý kluk s černými dlouhými vlasy sedí u ostrůvku a něco píše.

"Ahoj?" řeknu spíš jako otázku, protože si opravdu vůbec nic nepamatuju.

"Dobré ráno." řekne ten s dredy a usměje se na mě.
Všimnu si, že má piercing ve rtu.

"Hele, moc se omlouvám, ať už se včera stalo cokoliv." pronesu jako takové preventivní opatření.

"Ty si nic nepamatuješ?" zeptá se černovlasý a já zavrtím hlavou.

"Bůh ví jak ses dostala do zákulisí. Byla si dost na mol a tady Bill se rozhodl, že přespíš u nás. Tedy u mě v pokoji." pronese ten se dredy a postaví na stůl tři talíře.
Ten druhý, Bill, mi pokyne, abych se taky posadila.

"Je mi to líto." podotknu, jelikož nemám nejmenší tušení, co bych měla říct jiného.
Ale potom se trochu vzpamatuju. Bill. Něco mi to říká.
Zákulisí.
Podívám se na kluka s dredy a vzpomenu si na kytaru v jeho pokoji.
Ne.

"Děje se něco?" zeptá se ten s dredy. Už se ani nemusím ptát, protože asi vím, jak se jmenuje.
Tom.

"Vy jste z Tokio Hotel, že jo?" zeptám se a Bill se usměje.

"Já myslel, že to víš." pronese a já opět zavrtím hlavou.
Vůbec mi to nedošlo, i když je poslouchám.
Nevím, co jsem včera všechno měla, ale muselo to být pořádně silný.

"Dobrou chuť." řekne Tom a přisune ke mně talíř s palačinkami blíž.
"Měla by ses najíst, jestli nechceš, aby ti bylo špatně." dodá a já se na něj podívám.
V očích mu hrají jiskřičky a já se na něj usměju.

"Špatně mi bude, jestli tu na mě budeš dál dělat tyhle cukrbliky." odpovím a Bill se začne smát.

"Tome, prosím, že si jí necháme." směje se dál a to začnu i já.
Tohle je šílené.
Vůbec je neznám, ale je mi s nimi dobře.

"Kde vlastně bydlíš?" zeptá se Tom, aby změnil téma.

"V děcáku. Překvápko." odpovím a oni na chvilku zmlknou.

"Můžeš s námi zůstat, jestli chceš." promluví znovu Tom, jako kdyby nad tím vůbec nepřemýšlel.

"Tome, zajímalo by mě, jak to chceš udělat. Naši o další dítě asi nestojí a jen tak odejít nemůže." pronese Bill a má pravdu.

"Vlastně, už jsem odešla. Před dvěma týdny. Zfalšovala jsem pár papírů a sehnala nějakýho chlapa a ženskou, co to se mnou zahráli. Docela dlouho jsem na to šetřila." odpovím a oni se na mě udiveně podívají.

"Ty si, co?" zeptá se nechápavě Bill.

"Odešla jsem. Podle nich je všechno v pořádku a myslí si, že jsem s novou rodinou." řeknu a oni na mě zůstanou chvíli zírat.

"Tak si jí asi necháme." pronese nakonec Bill a Tom si s ním plácne.

"Já to říkal." utrousí a usměje se na mě s piercingem ve rtu.

Tohle všechno se stalo už před dvěma lety.