We both know you want me

11. Kapitola

Tom

Nemůžu spát, tak sedím u stolu, hraju na kytaru a vymýšlím novou melodii k jednomu textu, co jsem napsal.
Moc často to nedělám, ale jednou za čas to ze sebe musím dostat ven.
Zatím se to jmenuje Human connect to human.
Může být tak půlnoc, ale já nejsem unavený.
Skoro to udělala.
Dívala se mi do očí a já věděl, že by chtěla.
Na chodbě se ozvou kroky.
Slyším, jak se otevřeli a hned zase zavřeli dveře u Billa.
Potom se otevřou dveře ke mně.

"Ještě nespíš?" zeptá se šeptem Hazel.
"Protože Bill jo a má v uších špunty. Ty teda naděláš kraválu." řekne a já se na ní dívám.
Moje trička jí opravdu sluší.

"Co tu děláš?" zeptám se zmateně.
Dojde až ke mně, vezme mi kytaru z ruky a něžně přejede po strunách.
Ona sama na nic nehraje, ale hodně nám pomáhá s texty.
Odloží kytaru a opře jí o zeď.
Sedne si na mě obkročmo, což mě nesmírně překvapí, vytřeštím na ní oči.
Co to dělá?

"Poprvé a naposledy?" vydechne otázku.
Není si úplně jistá, jestli dělá správnou věc, poznám to na ní.

"Naprosto." odpovím a než stačím udělat nebo říct cokoliv dalšího, tak přitiskne svoje rty na moje.
Jakoby mi v břiše vybuchl ohňostroj.
Jednou rukou jí chytím zezadu za pas, přitáhnu si jí blíž k tělu, a druhou jí zapletu do vlasů.
Ona má jednu ruku položenou na mém rameni a druhou na tváři, kterou si mě u sebe přidržuje.
Pohybuje rty, oči má zavřené, ale já ne.
Chci jí při tom vidět.
Na tohle jsem čekal až moc dlouho než abych je teď zavíral.
Zkousne mi ret a ty své lehce pootevře, takže do nich vpluju jazykem.
Trošku vzdychne, ale potichu.
Ani jeden z nás nechceme, aby Bill přišel.
Možná má špunty v uších, ale to neznamená, že tam drží pevně.
Nevím, jak dlouho se líbáme, ale pět minut určitě.
Tisknu jí k sobě jak nejpevněji můžu, ale ona mi to vůbec neusnadňuje.
Pořád se vrtí, což mi opravdu nepomáhá.

"Přestaň sebou házet." zamumlám, ale rychle se k její puse vrátím.

"Máš něco v kapse." postěžuje si a já mám co dělat, abych se nezačal smát.

"Tohle pyžamo nemá kapsy." zašeptám a jí to dojde.

"Pane bože." vydechne, ale nepřestává mě líbat.
Jestli to takhle půjde dál, tak nevydržím jenom u toho.
Z chodby se ozve nějaký zvuk. Oba dva ztuhneme, oddělíme se od sebe a posloucháme.
Jako v každém domě se stane, že prostě zapraská podlaha, nebo tak něco, ale v téhle situaci chci mít jistotu, že to není bratr.

"Tohle bylo úžasný." zašeptám a ona se zasměje.

"Doufám, že sis to užil, protože se to už nebude opakovat, vzhledem k tomu, co to s tebou dělá."
Podívá se dolů a já jí rukou sjedu na zadek.

"Neříkej, že se ti to nelíbí." zašeptám a celá tahle situace má zvláštní atmosféru.
Podívá se mi do očí, potom na rty.
Trošku se červená.

"Už se to nebude opakovat." řekne znovu pevným hlasem.

"Neříkala si to samé po té první puse?" zeptám se a ona se trochu provinile usměje.

"Teď to myslím vážně." odpoví, ruce má položené na mých ramenou.

"Nemůžeš nás takhle mučit." řeknu. Chce vstát, ale nedovolím jí to.

"Ale ano, Tome, můžu." zašeptá, ale znovu sjede pohledem k mým rtům.
Udělám to samé.
Nechtěně, je to jako instinkt.

"Teď už stejně nic nezkazíme. Minuta navíc nás nezabije." navrhnu a ona se ke mně nakloní.

"To je asi pravda. Ještě minutu navíc." zamumlá a znovu mě políbí. Takhle rychle jsem si závislost ještě nikdy nevypěstoval.
Potřebuju ji.
Její jazyk se proplétá s mým, rukama jí jezdím po těle.
Odtáhne se.
"Zítra musím do práce, měla bych si jít lehnout." pronese potichu.

"Odvezu tě, tím máme deset minut navíc." zasměju se.
Tentokrát jí nechám vstát, ale jdu s ní až ke dveřím, kde jí o ně opřu a ještě jednou políbím.
Dlouze.
"To bylo jenom na dobrou noc." řeknu, když se na mě vyčítavě dívá.

"Hlavně si na to nezvykej, už si velký kluk, tak by si měl zvládat spát i bez toho." odpoví se zdviženým obočím.

"Pozdě." zašeptám, když zavírá dveře.
Nemám tušení, co se to právě stalo, ale vím, že to chci zopakovat.
Teď nemám šanci usnout vůbec.
Otevřu dveře a vkradu se k ní do pokoje.
Leží v posteli a já si lehnu k ní.

"Řeklo se naposledy." pronese tiše.

"Taky že jo, dnešní noc je naposled. Jsem čestný muž." odpovím a ona mě obejme.

"Ty sotva. Nechci, aby tě tady ráno Bill našel." řekne a dívá se mi do očí.

"Nenajde, odejdu dřív než vstane. Slibuju."

"Mělo to být jenom líbání." podotkne a já jí pohladím po tváři.

"Nemusíš se bát, nic víc nebude." řeknu pevně.
Tohle se slibuje těžko, ale bude to tak nejlepší pro oba.
Políbím jí a ona se vůbec nebrání.
Asi bych se nebránila.
V hlavě mám hned několik nápadů, co bych s ní dělal, jenomže nemůžu.
Jedna věc je však jistá, tohle rozhodně není naposledy.
Poznám to z toho, jak se mě dotýká a jak se ke mně tulí.
Nakonec mi usne opřená hlavou o hruď.
Vím, že bych měl odejít, ale nechce se mi.
Stihnu to ráno.
Snad.