I found peace in the ocean

2. pod hladinou

     "Já věděl, že tě tu najdu." Oranžovo-bíle pruhovaný ocas se zaleskl na slunci když se mladý hnědovlásek ladně vyhoupl na malou skalku tyčící se nad hladinou vody a usedl vedle černovlasého mladíka. Obloha už nabírala odstíny oranžové a růžové, které se magicky odráželi od vodní hladiny, a vytvářeli jednu z těch nejkrásnějších atmosfér, které si kdo umí jen představit.

     "Ty vždycky víš kde mě najít Karlos, pořád nechápu jak to děláš," odpověděl mu s pohledem stále upřeným daleko na širý oceán, za jehož horizontem mizel žlutý kotouč světla.

     "To protože to není moc těžký uhádnout. Máš svoje oblíbený místečka a tam se vždy vracíš, Quackity," usmál se na něj hnědovlásek. Poté nastalo ticho, přerušované jen zvukem vln narážejících do útesů, a občasným křikem racků.

     "Tak co jsi zatím vykoukal?" Byl to nakonec Karl který to ticho prolomil sám zahleděný do moře.

     "Nic moc, před chvílí tu proplula rodinka delfínů, a..." začal Quackity a pohodil hlavou před sebe.

     "Blíží se bouře, celkem velká to tak vypadá," dokončil za něj Karl.

     "Jop, ale jinak, co tam dole? Stalo se za tu chvilku co jsem tam nebyl něco zajímavého?" Byl pryč jen pár hodin, ale sám dobře věděl, že za pár hodin se toho může stát hodně.

     "Ani ne. Skeppy a Bad mají zase jednu ze svých manželských hádek., jelikož Skeppy je Skeppy a dělá blbosti. Ranboo si někde sbírají perly a dělají další šperky, co vim."

     "Další šperky? Měli by si konečně najít někoho, komu by je dali." Přesunul Quackity svoji pozornost na hnědovláska vedle sebe.

     "Tak ale to bylo zlý Quackity, a navíc, kde by si tady někoho našli? Co vím tak další skupina našeho druhu žije až daleko na jihu a buďme si upřímní, s nimi teda moc nevycházíme."

     "Hm. Už si Bad všiml tý bouřky?" změnil radši téma černovlásek a zahleděl se do černých mračen, jenž postupně ovládaly oblohu a blížily se i k nim.

     "Zatím ne, a to je taky důvod, proč tu jsem. Až si toho všimne a zjistí, že jsi nad hladinou, zabije nás. Navíc oba dobře víme, že bouřka není nic příjemného. Takže pojď, musíme se vrátit, pro Badovu mentální vyrovnanost i pro tvoje zdraví." Quackity tohle moc dobře věděl. Bad se mohl chovat šíleně když měl pocit, že je někdo z nich v nebezpečí. A to nebylo zrovna něco, čím by si Quackity chtěl projít. A navíc, ikdyž je pod hladinou bouřkao něco snesitelnější, než nad hladinou, pořád to není nic příjemného.

     "Tak jdeme," povzdechl si Quackity a ještě naposledy se podíval na horizont než skočil do vody. Dvě lidské nohy se proměnili v modrý ocas se slunečně žlutým závojem na konci, a na krku mladíka se zhmotnily žábry. Ani jeden nic neřekl a rychle se vydali hlouběji mezi korály, až pod samotný ostrov, do jejich jeskynní vesničky. Vesnička bylo silné slovo, byla to spíš spletitá síť jeskyní, kde si každý obydlel jednu z nich.

     "Kde. Jste. BYLI?!!" ozav se hlas za jejich zády. A sakra.

     Karl i Quackity stihli ještě rychle vykřiknout, než se jim dvě silná chapadla obmotala kolem pasu a zabránila jim v pohybu. Tohle byla jedna z věcí, na kterou se Quackity nikdy netěšil. Ikdyž to nebyl silný stisk, přísavky na kůži fakt nejsou příjemný.

     "Ahoj Bade... my jsme jen-"

     "Ani to nezkoušej, Alexi. Co jsi dělal nad hladinou? Co kdyby se ti tam něco stalo?!" Ve slabším osvětlení jeskyně, poskytnuté krystaly, korály a rostlinami, byl jasně rozpoznatelný Badův rozzuřený výraz, který vždy znamenal, že máte problém, a měli by jste si rychle vymyslet dobrou výmluvu.