I found peace in the ocean

10. fuck

     "Už je to lepší, Duckling?" vnesl se mezi zvuk mořských, vln jenž se otíraly o útes, Wilburův hlas. 

     Když k němu Quackity přiběhl, se slzami v očích, neschopen mluvit, natož vysvětlit, co se stalo, Wilbur se rozhodl dostat ho pryč od zvědavých pohledů a odnesl ho k útesům, na kterých spolu už několikrát sedávali. Tak Quackityho držel a uklidňoval, dokud po jeho tvářích nepřestaly téct slzy a jeho dech se opět nevrátil do normálního rytmu.

    "Mh-hmm..." Quackityho odpověď nebyla sice ve slovech, ale to Wilburovi stačilo. Ačkoliv situace byla jaká byla, Wilbur si nemohl pomoct ale být... šťastný? Nevěděl, jak jinak má popsat pocit, jenž odpočíval kdesi v jeho hrudi. Takový... příjemný a hřejivý. Wilbur se podíval na horizont, kde se za azurovou vodou pomalu probouzel žhavý kotouč světla.

    Wilbura z jeho malého zasnění vytáhl zvuk, který ze sebe Quackity vydal. Wilbur se nevěřícně podíval na černovláska, stočeného do klubíčka na jeho hrudi. Vážně začal Quackity právě vrnět? Wilbur nevěděl, co dělat. Co má vlastně člověk dělat když mu někdo usne v náruči a začne vrnět? Můžou lidi vůbec vrnět?

    Wilbura všechny tyhle otázky velmi rychle unavily, jelikož věděl, že se odpovědi stejně moc brzo nedozví. Místo toho udělal něco co ho samotného dost překvapilo, zvedl svou volnou ruku a pomalu, s tou největší jemností, kterou jen pirát může mít, si začal hrát s černými kadeřemi, ovšem opatrně, aby nenarušil byď jen jedinou perličku, která v nich byla.

     To se ukázalo jako skoro nemožné, jelikož Quackity měl perly skoro po celých vlasech. Až teď si Wilbur uvědmil, že mu to Quackity nikdy pořádně nevysvětlil. Vždy jen řekl, že to je důležité pro jeho kulturu a nic co by ho muselo zajímat, a přeci jen Willbur byl už nějakou chvilku vlastníkem jednoho perlového náramku, přímo od zmiňovaného černovláska. Nehodlal si tím ale více lámat hlavu. Pokud by to bylo něco, co by Quackity chtěl, aby Wilbur věděl, tak by mu to řekl.

     Wilbur proto svou pozornost opět přesměroval na oceán. To se ale zdálo jako blbý nápad, jelikož jeden pohled mu ihned zkazil náladu. Zlatá nebesa se začla schovávat za hustou peřinu šedých, až černých mraků a Wilbur věděl, že to nemůže znamenat nic dobrého. Nezbývalo tedy nic jiného než se vrátit a připravit celou osadu na přicházející bouřku.

      Byl tu ale malinkatý problém. Quackity vypadal jak anděl když spal a Wilbur neměl v úmyslu ho probouzet. Řešení se ale nakonec ukázalo mnohem snazší a donutilo Wilbura se jen ptát, jak je možné, že někdo tak lehkej ho dokáže sejmout v souboji do pár minut.

     Donést ho zpět do osady tedy nebyl nejmenší problém, ale jen co se přiblíži, Wilbur zpozoroval ten neskutečnej chaos, který se všude odehrával. Quackityho proto rychle odnesl do domu který sdílel se svojí rodinou - mezitím co se divil, že se černovlásek neprobudil - a vyběhl opět ven, s úmyslem najít Philzu.

     Netrvalo to dlouho a Wilbur v tom všem zmatku zahlédl zelenou čepici schovávající slámově zbarvené vlasy.

     "Philzo!" zavolal Wilbur na svého otce, který se za jeho hlasem prudce otočil.

    "Wilbure! Pro svatého Mani, kde jsi byl?! Všude jsme tě hledali!" Juj, Phil nevypadal moc nadšeně. Ne že by se Wilbur divil.

     "To je teď jedno. Tubbo, jak jsme na tom?" Otočil se tentokrát na toho prcka, který, jak si až teď všiml, stál vedle Philzi.

    "Zkus hádat kápo. Vítr silnej, vlny velký a domy ne moc stabilní." Nechte to na Tubbovi aby shrnul situaci tím nejhrubším způsobem. To bylo něco, co Wilbur dokázal ocenit. Ten kluk byl drzý jako lázeňská veverka.