I found peace in the ocean

33. Palác

     Nejvyšší žaláře bylo druhý nejneoblíbenější místo v celém paláci pro Wilbura. Je tu sice hodně míst které jsou hodně blízko, ale skoro nic se nemůže rovnat žalářům které snad nikdy nejsou uklízené, a nebýt slabého světla z pochodně, která byla na chodbě, byla by tu neprostá tma.

     Mech a plíseň se už dávno zmocnily stěn, takže bylo vzácné mezi tou vší zelení vůbec zahlédnout nějaký kámen. I když plíseň možná bude to poslední na co by se člověk soustředil, když v skoro každém koutě, je mrtvola nějakého druhu, lidi nebo myši, ikdyž mu byla i kostra ktera Wilburovi až prapodivně připomínala psa.

    Wilbur se snažil sedět na tom jediném kousku země, který nevypadal že ho instantně zabije nějakou nemocí, což samo o sobě bylo obtížně.

    Musel být opřený o ty staré, zrezlé mříže, které byly pokryté nějakou tekutinou, či slizem, který Wilbur radši nechtěl identifikovat.

    Nebylo asi moc těžké pochopit, proč tohle místo tak nesnášel.

    I kdyby ale mohl vrátit čas, svoji volbu by nezměnil. I kdyby měl dalších sto šancí, vždy by si vybral tu, kterou je udrží v bezpečí. Tommy byl teď daleko od paláce. A pokud vše půjde tak, jak má, už se nebude muset bát konstantního prohánění Králem. Pokud vše půjde podle plánu, už je asi nikdy nespatří.

     "Will- Wilbure?" ozval se ženský hlas, kdesi z chodby, která k jeho cele vedla. Velmi povědomý hlas.

     "Evalyn?" vyhrkl Wilbur než nad tím měl čas přemýšlet. Prudce se otočil, při čemž se ozval podobný zvuk trhání látky, nejspíš jeho košile, ale to mu bylo teď jedno. Za mřížemi, kousek od něj stála stará žena, s vráskami na čele a a smutným úsměvem na tváři.

     Wilbur pocítil slzy, které hrozili že se vyhrnu z jeho očí. Už ji neviděl tak, tak dlouho. Popravdě si myslel že už umřela.

     "Měl jsi snad víc chův?" zeptala se mile Evalyn. Wilbur se nad tím musel usmát sám.

     "Byl tu Philza." uchechtl se Wilbur, ale veškerá radost se z jeho tváře rychle zase vytratil.

     "Oh Wilbure, copak jsi to provedl..." zašeptala potichu Evalyn a opřela se o svou berly, kterou s sebou nosí tak dlouho, co ji Wilbur zná.

     "Opustil království? Stal se pirátem? Odpálil kus zámku? Udělal jsem toho dost." ušklíbl se sarkasticky Wilbur. Evalyn se na něj jen podívala jejím typickým, na Wilbura až moc účinným zklamaným pohledem.

     Wilbur sklopil hlavu a zamumlal; "Promiň."

     Evalyn výraz se změkčil, ale pořád byl plný smutku. "Obávám se že tentokrát to jsou ale trable, ze kterých tě už nemůžu dostat já sama." povzdechla si smutně. Wilbur opět zvedl svůj pohled, aby se jí mohl podívat do očí.

     "Nic z tohodle není tvoje vina. Navíc, co nejhoršího se může stát? Zabít měl nemůže. Přišel by o až moc a riskoval by ještě víc." Evalyn se na něj podívala pohledem, kterému Wilbur pořádně nerozuměl, ale nelíbil se mu.

     "Budeš předvolaný ještě dneska večer." oznámila mu a vztáhla ruku do košíku, který měla s sebou, "mezitím tu pro tebe něco mám." a vytáhla zdánlivě čerstvě upečený chléb. Wilbur měl co dělat, aby po něm prakticky neskočil, už jen kvůli tomu že mezi nimi byla ta nechutná mříž. Evalyn ho přelomila, a pak propletla přes mříž tak, aby se ta pečená lahůdka ani jednou železa nedotkla. Jakmile se dostal Wilburovi do rukou, brunet jej zhltl během malé chvíle. Seděl tu už pět dní. A najíst mu zatím dali jen dvakrát.