I found peace in the ocean

21. Náš domov...

      "Chat, najdi Nikky a ostatní, hned." rozkázal Philza své vráně. Loď zakotvili co nejblíže mohli, ale i tak museli kousek cesty doplavat po loďce. Wilbur doufal, že tohle byl jen hodně zlý sen. Jak jinak si má vysvětlit tu bouři, a to že hladina oceánu zničehonic stoupne o skoro tři metry?

     Když doplouvali k nové pláži, museli se vyhýbat domům, které z vody vyčuhovali. Wilbura to zabolelo. Tohle byli jejich nové domovi, teď už nepoužitelné.. To teď ale nebylo důležité. Teď se musel postarat o svoji posádku a doufat že i zbytek je v pořádku

     "Wilbure!" uslyšel Wilbur moc dobře známý hlas od lesa.

     "Nikky!" otočil se a zavolal na ni Wilbur nazpátek. Nečekal, až bude loďka u břehu. Vyskočil z ni a po tom, co ještě zaplavené nebylo, doskákal až k Nikky. Ta ho sevřela a pevném objetí, který ji Wilbur oplatil.

     "Po svatou Mani- já se o vás tak bála! Viděli jsme bouři- ta si po tom přišla i pro nás- všechno bylo zatopený a my museli utéct do jeskyň dále na ostrově- Wilbure." Wilbur se nebránil když mu dívka zabořila hlavu do hrudi. Opatrně ji pohladil po hlavě a naklonil se k ní blíž.

     "Šššš....jsme v pořádku Nikky. My všichni. Unfinished symphony pořád stojí a nikomu se nic nestalo." Nižší dívce po tváři začaly téct slzy a Wilbur ji jen přitáhl blíž. "Neboj, jsem v bezpečí, my všichni jsme v bezpečí. Nikomu se nic nestalo." Wilbur nerad viděl, když jeho přátelé trpěli. A Nikky byla jako jeho mladší sestra. Mladší sestra kterou stejně jako Tommyho, slíbil chránit.

     "Nikky..." promluvil další hlas. Wilbur se nemusel ani otáčet, aby věděl kdo to byl, jelikož ho stejně slyšel přicházet.

     "Pojď se.." natáhl Wilbur jednu svou ruku k Tommymu, který ji bez váhání přijal a oba dva obejmul. Wilbur už nic neříkal. Jen držel své sourozence -vlastní i nevlastní- a snažil se zapomenout na problémy kterým teď čelili.

     To by ale nesměl jistý blonďatý mapař, navigátor a kormidelník v jedné osobě, přijít a celý moment zkazit.

     "Wilbure, já vím že jsi rád že jsou všichni v pořádku, věř mi, já taky. Ale teď tu máme dost problému, které budeme muset vyřešit."

_________________

     Říct že to Quackityho bolelo, bylo slabý slovo. Jeho hlava hrozila, že každou chvilku vybuchne a jeho ocas bolel, jako by byl pro jeho tělo moc malý.

     I tak to nemělo na paniku, která jeho tělo ovládala.

     Jeho srdce právě někdo zmáčkl a pokoušel se z něj dostat i poslední kousek duše. Hrůza, která jeho tělem pulzovala jak krev se slovy popsat nedala.

     Před tlukot svého srdce -který každou chvilkou zrychlovalo- neslyšel nic jiného. Žábry se mu nepříjemně stáhly. Bez nadechnutí to pár minut vydrží. Ne ale navždy. Jeho mysl se začala mlžit a Quackity to ani nebyl schopen vnímat. Těsně než se mu ale zatmělo před očima, se jeho žábry opět rozpohybovali a zachránili ho tak před bezvědomím. Quackity si ale není jistý, jestli by to nebylo lepší.

     Když už při tom co na lodi připlouvali, spatřil jak nezvykle nebarevná voda byla, sebral zbytek své rodiny a jen co mohli, skočili do vody.

     Spoušť kterou spatřili, roztříštili jejich srdce. Koráli, kdysi jasně barevné a živé, teď leželi roztříštěné a mrtvě šedé na dně. Všechno živé co tu kdysi bylo bylo mrtvé. Žádné zelené řasy, ani barevné korály. Žádné hejna ryb která by se zde proháněla. Žádný malý žralok který by je mohl vyděsit. Žádné barevné nebo svítící krystaly. Nic. Všechno mělo tu mrtvou, nepříjemně nevýraznou šedou barvu. I voda samotná byla šedější než si ji Quackity kdy pamatoval.

     Všechno bylo mrtvé.

     "Quackity.." ozval se hlas. Vzdálený a pro Quackityho lehce nepostřežitelný. Jeho rudé oči byli stále přilepené v troskám korálu, kolem kterého se s Karlem tak rád proháněl.

     "Quackity" hlas nabral na intenzitě, ale stále bez jakékoliv reakce od Quackityho.

     "Quackity!" ruka na svém rameni, a cizí tvář před tou jeho přitáhla Quackityho zpět do reality.

     "Karl..?" zašeptal Quackity potichu. Karl vypadal ustaraně, ale mnohem víc zraněnaně smutně.

     "Bad nám řekl že musíme nad hladinu, tady to už není bezpečný." Quackity nezaregistroval polovinu slov, i přes to se nechal odtáhnout k hladině.

     Černovlásek se snažil nesledovat všechny domy -teď zatopené pod vodou- které pomáhal postavit. Tolik práce, zničena během chvilky. Tolik domovů pro ostatní, teď neobyvatelné.

     Na pláž už Quackity vystoupil sám. Jakmile tak udělal, plácl sebou do mokré hlíny. Quackity tohle už nezvládal.

     Na pláži se k nim připojili i Bad, Skeppy a Ranboo. Všichni jen seděli či leželi v naprostém tichu. Quackity se ani neopovážil byď jen na jednoho z nich podívat. Ne na Ranboo, kteří seděli schoulení na pláži. Ne na Skeppyho, který u sebe držel Bada co nejblíže to jen šlo. Ne na Bada, kterému jako prvnímu po tváři stekly slzy. Byl následován Karlem, Ranboo, Skeppym a i Quackity sám se rychle připojil. Skeppy neváhal a vtáhl si je všechny k sobě. Všech pět, schoulených u sebe, potichu plačících do večeru, který nad ostrovem upadal.

     Jejich domov byl zničen a nikdo z nich u toho nebyl, aby s tím mohl něco udělat.

     Oceán umíral, a nikdo s tím nemohl nic dělat.

     Možná dost krátká kapitola (a ne nějak moc kvalitní) ale o víkendu jste dostali jednu bonusovou, tak si nestěžujte. Slibuju že příští kapitola bude delší. A nebojte, i přes to jakej chaos tahle kapitola byla, v příští se snad velká část z toho vysvětlí. Tohle berte jako...takovou emotivní vsuvku pokud chcete. :3

     Also, odpovědi na ask by měl vyjít někdy tenhle nebo příští týden, kdy přesně vám asi neřeknu, pardon.

     Hezký večer/den/ráno

     -Any