I found peace in the ocean

31. Stíny na obzoru

     Slunce dávno vyšlo, a Qauckity stále seděl v jejich- své kajutě. Kolem sebe měl obmotanou deku, a už posledních několik hodin nemohl na nic myslet. Jeho mysl byla prázdná. Prázdná až na jednu vzpomínku, která se pořád dokola a dokola přehrávala v jeho hlavě.

     Jídla, který mu někdo donesl, se zatím ani nedotkl. Vlastně od té doby, co si sem sednul, se ani nepohl. Seděl a modlil se ke všem bohům které znal, že se brzy probudí. Že Wilbur každou chvilku projde těmito dveřmi, oznámí mu že je zpátky a že se nic nestalo. Že tohle byl jen nějaký hodně špatný sen.

     Nevnímal už ani jak dlouho tu seděl. Mohli to být hodiny, mohli to být dny, možná měsíce. Čas se pro něj opět rozpohyboval až když někdo jemně zaťukal na dveře.

     Zvedl pohled, jen malinko, ale ani hlásku nevypadl. Ať to byl kdokoliv, snad budou schopni pochopit že chce být sám. A pokud ne, Quackity nemá energii je poslat pryč.

     Klika sebou škubla a dveře se pomalu otevřely. "Quackity?" ozval se černovláskovi tak známý hlas. Normálně by byl šťastný, že Bad přišel, ale teď necítil jinou emoci, než zármutek.

     "Oh Quackity." zašeptal potichu Bad, zavřel za sebou dveře, a posadil se vedle Quackityho. Bezeslova rozevřel náruč v pozvánce k objetí. Quackity se na něj podíval a opatrně objetí přijal. "Můžeš to pustit." zašeptal potichu Bad. V tu chvíli jakoby se v Quackitym strhla lavina. Veškerý vztek, smutek i zášť se vymanily na povrch.

     Perleťové slzy se hrnuly Quackity z očí, že přes něj ani neviděl, vzlyky se vydrali z jeho hrdle.

     "Mohl jsem něco udělat! Mohl jsem ho přesvědčit!" vyhektal Quackity.

     "Je to Wilbur, nikdo by ho nebyl schopen zastavit." snažil se ho utěšit Phil

     "Ale já ano! Mohl jsem- mohl jsem-" mohl jsem použít svůj Hlas. To ale Quackity neřekl. Nemohl.

     "Už tak jsi slabý Quackity. Kdybys to udělal, kdo ví, co by se stalo." Quaciky sv tajemství nikdy nikomu neřekl, ale už dávno zjistil, že Bad nepotřebuje slova aby pochopil, co se děje, kdo, nebo spíš co je.

     V jeho objetí ještě dlouho, dlouho setrvat bezeslov, než Bad opět promluvil.

     "A řekneš mi teď proč už několik dní máš vlasy rozpuštěné?" jeho hlas nebyl vážný, ani odsuzující, ale i tak zněl jako rodič co právě vyzvídá od svého dítěte, s kým začal chodit. To vlastně nebylo ani moc daleko od pravdy.

     Quackity mu na to mohl říct hodně věcí. Neměl čas. Neměl energii. To ale byly nepoužitelné výmluvy. Už jen kvůli tomu že se mohl zeptat kohokoliv z jeho skupiny ať mu je zaplete.

     Mlčel a jeho tváře nabrali červený odstín.

     Místností se rozezněl malebný smích Bada, který by se Quackity nebál přiznat že mu chyběl. Poslední dobou neměli moc čemu by se mohli smát.

    "Takže jste se s Wilburem konečně dali oficiálně dohromady?" zeptal se Bad se stejným nadčením v očích. Quackityho úsměv povadl. Jakmile si toho Bad všiml, i jeho úsměv ztratil svou radost.

     "Ne.." špitl potichu Quackity, jako by to bylo nějaké hříšné přiznání. A pro některé by tomu tak i bylo.

     Badův úsměv spadl úplně, nahrazený starostlivým výrazem.

     "Quackity..." začne pomalu, ale je přerušen než stihne cokoliv říct.

     "Já vím že je to proti tradici! Vlasy dolů nosí jen ti, kteří jsou s někým v seriózním vztahu. Já to vím dobře? Já vím že jdu proti tradici. Proti tomu co jsi nás učil. Já jen...já jen..." zbytekl ale už Quackity nedořekl. Nemusel. Oba dobře věděli co myslel. Chtěl mít alespoň pocit, že Wilburovi patří.