I found peace in the ocean

23. Zvedáme kotvy

     Oprava lodi šla rychleji, než kdokoliv čekal. Každý od rána pracoval a brzy byla velká část dír ve spodu lodi opravených. Stále to neznamenalo, že ještě tak dva týdny budou moct vyplout, ale bylo to alespoň něco.

     Byl už večer, většina lidí sedělo kolem ohně a opékaly dnešní úlovky. Všichni se smáli a snažili zapomenout, na hrozbu které čelí. Quackity ale takovouhle možnost neměl. Jeho myšlenky byly až moc divoké, aby je mohl uklidnit. Proto se k nim nepřipojil. Sám teď seděl v jeskyni, která už nevypadal tak živě, jako když zde Wilbura poprvé potkal. Voda už nebyl průzračně čistá, nýbrž šedo hnědá a zakalená. Po barevných rostlinách a rybkách nebylo ani stopy, a všechna zeleň, která kdysi pokrývala stěny jeskyně, byla suchá a sotva rozeznatelná od šedého kamene. I přesto to bylo to nejživější místo, které Quackity našel. Quackity neví proč, nemohl říct jak, ale tohle místo bylo jediné, které si zachovalo alespoň tu špetku magie, kterou kdysi mělo. Quackity si toho všímal až teď. V oceánu žil celý svůj život, ale nikdy nezaznamenal, jak magický byl.

     To, co to zavinilo, nezabíjelo oceán přímo. Zabíjelo to jeho magii. Quackitymu tohle došlo teprve pár dní zpět. Neměl ale v plánu o tom říct ostatním. Proč taky? Nikdo by mu nevěřil a i kdyby jo, ptali by se, jak to ví. Quackity si slíbil, že si tohle tajemství vezme do hrobu. Mohl jen doufat, že ty jejich archivy budou mít odpovědi, které potřebují. Protože Quackity je nemá.

     To by ale nebylo to nejhorší. Ne. Nejhorší, tedy podle Quackityho, bylo, že i přes tohle všechno, jeho myšlenky se vždy stáčeli pouze k jednomu brunetovi.

     Sakra, oceán umírá, nejspíš to ničí celý svět, ale on myslí jen na to, jak bezmocně Wilbur vypadal?! Quackity si nemohl pomoct. Když viděl jak zničeně Wilbur vypadal, trhalo mu to srdce. Nejradši by ho dotáhl do jiného světa, kde je všechno v pořádku a oni nemusí bojovat pro záchranu světa.

     Quackity se v těchlech myšlenkách topil a nevnímal okolní svět. Asi proto si nevšiml, když se vedle něj posadil jeho nejlepší kamarád.

     "Hodláš vylézt ze své hlavy a říct mi, co se děje?" zeptal se Karl.

     "Oceán umírá- umřel, a naše jediná šance je plout na nejnebezpečnější ostrov celeho jižního oceánu. Hádej." Quackity nechtěl být na Karla zlý. Fakt ne. Ale zároveň jeho nálada v tuhle chvíli nebyla nejlepší.

     "Děláš, jako bych tě neznal přes 15 let. Já poznám, když je něco špatně a když mi lžeš. Je tu ještě něco. Mluv." šťouchl do něj Karl. Quackikty se jen ošil. Nechtěl mu lhát, ale fakt mu nehodlal říct pravdu. Co by mu vůbec měl říct? 'Hej, Karlosi, jen tak mimochodem, vím, že všechno jde do háje, ale moje největší starost teď je Wilbur.' jo, to fakt znělo skvěle.

     "Jde o Wilbura, že?" huh. Quackity asi fakt zapoměl, jak dlouho ho Karl znán. Před ním bylo těžké něco schovat. Byl bláhové si myslet, že se mu to povede.

     "Hmmm..." zabručel Quackity. To že měl Karl pravdu, ještě neznamenalo, že to musí přiznat.

     "Tak fajn. Ven s tím." poručil Karl a přesedl si do tureckého sedu.

     "Ne." zabručel Quackity, přitáhl si hony k sobě a schoval ho nich hlavu. Zavrtal by se do své deky, kdyby ji měl, to se ale bohužel nestalo, takže se musel spokojit s tímhle.

     "Quackity, myslím že oba dobře víme že se odsud ani jeden z nás nehne, dokud mi neřekneš co se děje." pokračoval neodbytně Karl.

     "Odpověděl sis už sám." utrousil černovlásek.