I found peace in the ocean

19. Zpěv oceánu

     Quackity věděl, že je něco špatně a byl si stoprocentně jistý, že to nebyla jen ta neskutečně silná bouře, která se hnala jejich směrem. Už týden byly opět na vodě. Ještě týden než budou zpátky doma. Quackityho hlava ho den ode dne bolela víc a víc, ale stále to nebylo nic co by nezvládl. Až do teď. Teď měl pocit že mu každou chvilkou vybouchne. Něco bylo neskutečně, ale nehorázně špatně a ta bouře to nebyla.

     Na lodi opět panoval povyk. Všichni kdo měli ruce a nohy, lítali z jednoho kouta lodi do druhého, ve snaze se co nejrychleji připravit. Bad a ostatní byli posláni se schovat, jelikož ač to trochu bolelo, nikdo z nich neměl tušení jak se postarat o loď, ještě k tomu v bouři. Quackity s nimi ale nezůstal. Ne, ten jakmile mohl, rozběhl se opět na palubu, ve snaze najít Wilbura. Což nebylo nijak těžké, jelikož Wilbur stál u kormidla a rozdával příkazy. Phil stál vedle něj, kormidlo upevněné v jeho rukou.

     "-upevněte všechny lana a to hned!"

     "Rozkaz pane!" další člen posádky právě odběhl pryč, když se Quackity přiblížil dostatečně blízko.

     "Wilbure?" oslovil bruneta. Ten se na něj prudce otočil s překvapením v obličeji.

     "Duckling? Co tu děláš? Nemáš být náhodou- to je teď jedno, promiň, ale mám moc práce, běž zpátky za ostatníma." a opět vrátil svoji pozornost k dalšímu klučinovi který k němu přiběhl.

     "Počkej, Wilbure-" hrom se rozezněl přes širé moře a blesk rozsvítil celou oblohu. Došel jim čas.

     "Kurva." zanadával potichu Wilbur. Všichni tři zvedli své pohledy k nebesům, jen aby spatřili, jak i poslední paprsky slunce byly schovány v neprůstupném, černém mračnu. Bylo to, jako by někdo stáhl Slunce z oblohy. Tma, déšť, vítr a rostoucí vlny.

     "Svatá Maro, za co nás trestáš?" zamumlal si Phil pod nosem. Quackity se nemohl ubránit pocitu, že to může být jeho vina.

     "Všichni v plném pozoru a na svá místa!!" Wilburův byl přes vítr sotva slyšet, ale i tak se všichni zaujali své pozice. Netrvalo dlouho, a i déšť se přidal do všeho toho chaosu. Ovšem ani zdaleka to nebyl žádný déšť, který Quackity kdy zažil. A za svůj život na ostrově toho viděl hodně. Letní teplý déšť, jarní lehounký se studenějším tónem, i tropické bouře, které je čas od času zužovali. Ale ne tohle. Déšť prudký a nemilosrdný. Ostrý, že si byl Quackity jistý, že po sobě nechá modřiny. A hlavně těžký. Quackity nejspíš nikdy nepochopí jak nebo proč, není to ani schopen zformulovat do slov, ale kapky které padaly z nebe byly prostě...těžký. Těžší než by voda být měla a Quackity si rychle uvědomil, že zůstat venku nejspíš nebude nejlepší nápad. Ale to poslední, co právě chtěl udělat, bylo opustit Wilbura. Ještě jedna věc, co ho ale znepokojovat více než ostatní. Ten pocit, který měl, že se něco špatného blíží, něco hodně špatného, zesiloval každou minutou.

     A čím víc zesiloval déšť i ten špatný pocit, tím více ho jeho hlava bolela. Jak kdyby někdo vrážel tisíce nožů přímo do jeho mozku, protočil je a vytáhl jen aby to mohl udělat znova. Bolelo to. Bolelo to tak moc, že Quackity už nebyl schopen vnímat okolí.

     "Duckling musíš zpátky do podpalubí." Wilburův hlas zněl tak...vzdáleně. Jako by byl na druhé straně zatopené propasti. Černovlásek už ale nebyl schopen zaregistrovat, co mu bylo řečeno, než jeho oči zahalila temnota a Quackity se skácel k zemi.

     Černota. To bylo to jediné co ho obklopovalo, když své oči opět otevřel. Když tak ale udělal a rozhlédl se kolem sebe, jeho výraz nabral znechucení. On sám bylo to jediné co v nekonečné prázdnotě bylo. Poznával to. Ne sice tak dobře, ale poznával. Nebyl tu poprvé a žádném případě nebyl vzhůru. Ticho, které zde panovalo, nebylo jako to příjemné ticho noci, kdy všechno spí. Ani to příjemné ticho v jeskyni kterou obýval. Ani ticho nekonečného vesmíru. Ne, tohle bylo mrtvé ticho. Ticho ze kterého vám zvoní v uších. Ticho které čeká, až vás bude moct celé pohltit.