Jestliže si Quackit myslel, že jejich setkání bylo jen něco, co se nikdy už nebude opakovat, tak se velice mýlil, jelikož o dva dny později opět seděl na břehu jezírka a tentokrát už blížící se kroky slyšel.
"Ahoj, já si říkal, jestli tě tu zase uvidím," pozdravil Wilbur a usedl vedle Quackitho.
"Hmm..." zamručel v odpověď Quackity a vrátil se k pozorování vodního života.
"Copak? Vidíš mě snad nerad?" zeptal se Wilbur a přisunul se o kousek blíž.
"Zkus hádat," odseknul Quackity a podíval se mu přímo do očí.
"Hmm...." Wilbur se zatvářil zamyšleně. "Když vezmu v potaz, že poprvé co jsme se potkali jsi utekl a já z nějakého důvodu omdlel, a podruhé jsi mi silně rozdrápl ruku - za což teda pěkně děkuju, Phil mi kvůli tomu věnoval celou přednášku o tom, jak jsem neopatrnej - tak bych usoudil, že vzhledem tomu, že tu pořád jsi a já nemám nové zranění, tak ano," dokončil svůj monolog Wilbur a nasadil jeden ze svých nejpyšnějších výrazů.
Quackit si odfrkl a obrátil oči sloup.
"Jesli chceš, klidně ti nová zranění zařídit můžu," řekl a ukázal své drápy, které vypadaly, že se o ně někdo dobře stará. Jakmile je ale Wilbur uviděl, vyskočil na nohy a o kousek dál.
"Ne, to je dobrý," nervózně se zasmál a vykouzlil tak Quackitymu posměšný úšklebek na tváři.
"Vážně? A nebyla by to škoda? Když už na jedné ruce máš, aby ta druhá nežárlila." Quackityho tohle bavilo mnohem víc než by mělo, ale kdo ho může vinit, když tohle byl první člověk kterého viděl v posledních několika letech.
"Já si myslím že ji to vadit nebude, ale Phil by mě zabil," ujistil ho Wilbur a když Quackity svoji ruku stáhl, opět si přisedl.
"Už podruhé jsi zmínil nějakého Phila, kdo to je?" zeptal se Quackity. Wilburovi se na tváři objevil menší úsměv když bylo jeho jméno zmíněno.
"Phil? Oficiálně je to mapař naší lodě. Neoficiálně? Otec celé posáddky," pochlubil se Wilbur s úsměvěm na tváři. Ten mu ale mírně zvadl když se podíval na Quackitho, který měl povzdvžené jedno obočí ve výzvě, aby to trochu víc vysvětlil.
"Phil je nejstarší člen naší posádky - a i tak mu je jen padesát - , jediný jeho vlastní syn je Techno, ale jinak si Phil tak nějak adoptoval mě, Tommyho a prakticky celej zbytek posádky. Většina z nás je mladá, a někteří nejsou ani dospělí, proto si nás Philza vzal pod svoje křídla. Navíc, většina z nás má rodiče na nic, nebo mrtvý," tohle už Quackitymu rozzářilo mysl. Vždyť Bad byl prakticky to samý, až na to, že byl teda o něco mladší.
"Ah, taky máš někoho takového ve svém životě, když se tak usmíváš? Což by jsi mimochodem měl dělat častěji, sluší ti to," vytrhl Wilbur Quackityho z myšlenek. Ten, jen co zpracoval Wilburovi slova, zrudl.
"J- jo. Stará se o mě a zbytek naší skupiny." Odvrátil Quackity oči a nechal je zabloudit zpět k vodní hladině, přičemž se snažil dostat barvu své tváře zpět do normálu.
"Ah. To jsem se vlastně chtěl zeptat, neber si to nějak osobně, ale odkud máš ty perly?" zeptal se Wilbur a natáhl ruku ke Quackityho vlasům, ve kterých byla zateplená hromada perel, jenž držela celý jeho drdol. Jen co se ale dostala o kousíček blíž, Quackity se prudce otočil a po jeho ruce se ohnal. Tentokrát měl Wilbur větší štěstí, ale i tak se sotva stihl uhnout a svou ruku si přitisknout k hrudi.
"Nešahat," zavrčel nebezpečně nízkým hlasem Quackity a Wilbur se odsunul o kousek dál.
"Dobře, jo promiň. Netušil jsem, že jsou tak důležité," omlouval se zběsile Wilbur.
"Tohle," ukázal na zářivé kuličky, "je záležitost mé kultury, a do toho ti nic není. Věř mi ale když ti řeknu, že tam odkud pocházím, bílé perly nic vzácného nejsou," řekl Quackity se slabším pohrdáním v hlase.
"Ne? Všude jinde po celým jižním oceánu by ti za ně zaplatili majland," oznámil mu Wilbur a opět si přisedl o kousek blíž, svou vzdálenost si ale pořád udržoval.
"Hmm. Nemám v úmyslu se někdy vypravit tak daleko od ostrova."
"Ne? A byl jsi vůbec někdy ve městě?" zeptal se překvapeně Wilbur a naklonil se k němu blíž.
"Když jsem byl hodně malý. Nějak se tam ale nechci vracet." Quackityho hlas potemněl a Wilbur pochopil, že tohle téma je tabu.
"Odkud vlastně jsi? Řekl jsi, že z nedalekého ostrova, ale nikdy jsi mi neřekl nic o svém domově," pobídl ho Wilbur, opřel se o kámen a hodil si ruce za hlavu.
"Ehh... není toho moc co říct. Není nás moc, ale jsme pevně spojená skupinka. Bad - otec naší skupiny - většinu z nás zachránil, když jsme byli ještě malí a vzal si nás pod křídla. Náš domov není velký, ale je nádherný. By ses divil, kolik krásných divů příroda dokáže nabídnout..."
Quackity mluvil dál, ani nevěděl jak dlouho. Dal si ale pozor, aby neřekl nic, co by mohlo prozradit jeho nebo jeho rodinu. Vlastně mluvil hodně, ale Wilbur se toho stejně moc nedozvěděl. Teda, nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Celou dobu poslouchal a čas od času se zeptal na nějakou otázku.
Z měsíčního světla se stalo světlo sluneční. A oba se velmi rychle rozloučili.
Quackity sledoval, jak Wilbur opustil jeskni, zkontroloval, že je opravu pryč a skočil do vody, kde již s ocasem plaval skrz jeskynní tunely.
"Kde. Jsi. Byl?!" Znepokojený hlas se rozezněl celým jejich pokojem a Quackity ztuhl v pohybu. Karl se vznášel ve středu místnosti a rozčileně máchal ocasem.
"Ehhh... zaplavat si?" zkusil Quackity své štěstí, ikdyž věděl, že mu to Karl nesežere.
"Zkus to znova," zavrčel Karl a přiblížil se o něco blíž.
"Ehmmm..." snažil se ze sebe dostat Quackit, ale nemohl na nic přijít. Nechápejte to zle, Quackity lhát uměl, ale jakmile byl Karl nablízku, tak mu to nějak nešlo.
"Tys byl nad hladinou, že jo? Víš, co by se stalo kdyby tě viděl nějaký člověk?!" Karl zvýšil hlas ale stále si dával pozor, aby nevzbudil ostatní.
"Ne, neboj Karl! Našel jsem si místo, kde jsem v bezpečí, a kdyby se přeci jen něco stalo, mám jeskynní vstup hned u sebe!" snažil se ho Quackit uklidnit. Chápal jeho vyděšení ale to poslední co teď potřeboval bylo, aby se o tom dozvěděl Bad.
"Přísaháš, že tam seš v bezpečí?" Karl vrátil svůj hlas zpět do šepotu a ucouvl od Quackityho.
"Přísahám," odpovděl Quackity a sám zaplul hlouběji do místnosti.
"Dobře a teď mi řekni, co se stalo s tvými vlasy. I sasanka vypadá líp," zašklebil se Karl a Quackit se zatvářil velmi uraženě.
"Tak pojď. Já to rozčešu a ty mezitím můžeš spát." Karl se zasmál a Quackity ho spokojeně poslechl. Tohle byla jedna z aktivit, která ho dokázala uklidnit ať se děje cokoliv.
Byla tahle kapitola velmi krátká? (Díky BOHU chate, chate je úterý půl 11 večer já chci S P Á T, help -m) Jo. Ale asi chápete že škola a navíc tenhle měsíc byl šílenej. Jsem ráda že napíšu jednu kapitolu za týden, natož kdybych si měla předepisovat. Taky bych se chtěla omluvit že se v této kapitole nic moc nestalo, ale klidné kapitoly jsou taky potřeba :] (tvl ani gramatiku v A/N si neopraví smh -m)
To je asi vše!
Hezký večer/noc/den/ráno
-Any
ČTEŠ
I found peace in the ocean
ФанфикWibur-kapitán jedné z nejhledanějších pirátských lodí v celém jižním oceánu. Při útěku před královským námořnictvem ale udělá jednu z největších šíleností která ho málem stojí život. Quackity-mladík s ocasem ryby který většinu svého života strá...
