I found peace in the ocean

26. Aquetea

     Cesta zpátky byla...možná i horší než tam. Jen co se vrátili do chodeb Archivu, Tubbo se s nimi dvakrát málem ztratil. Quackity taky konečně přišel na to, co tím Wilbur myslel, když řekl že zde jsou pasti, protože už dvakrát je málem sestřelili šípy, nebo už párkrát málem spadli do dír v zemi které se začaly bez varování objevovat. Skoro se až zdálo, že je Archivy samotný nechtěly pustit.

     I přes všechny potíže se přeci jen dostali ven. Quackity ani nevěřil jak rád byl že tohle město zase vidí. Podzemí...nikdy pro něj moc nebylo. Zatopené jeskyně byla věc jiná, tam byla voda. Ve vodě se Quackity vždy cítil nejbezpečněji. V oceánu se vždy cítil nejbezpečněji. Obrovský prostor, kde není šance že na něj něco zkolabuje. Místo, kde má naprosto volný pohyb na jakoukoliv stranu chce. To ani pevnina neměla. Quackityho znenadání zaplavila vlna smutku. Tak rád by chtěl zpět do vody. Ano, strávil většinu svého času na lodi, na vodě, ale...to nebylo to samý. Z velké části to bylo dokonce horší. I přes to všechno, Quackity věděl že téhle touze musí odporovat. Už jen kvůli tomu malému hlásku v jeho hlavě, který mu pořád opakoval, že oceán pro něj teď není bezpečný. Ne dokud ho nezachrání.

     "Duckling? Jsi v pohodě?" vytrhl Quackityho z jeho myšlenek Wilbur, když mu opatrně položil ruku na rameno. Quackity sebou trochu cuknul když tak udělal, ale když viděl kdo to byl, velmi rychle se zase uvolnil.

     "Jo..." odpověděl potichu Quackity.

     "Nejsi unavený? Opravdu nechceš abych tě donesl až k lodi?" zeptal se starostlivě Wilbur. Stejnou nabídku mu dal už když vyšli z trezoru, ale Quackity odmítl. Nebylo by to tak, že by unavený nebyl -věřte mi, kdyby mohl, usl by na místě- ale každý z nich táhl knihu, která byla neskutečně těžká. Quackity se nedivil. Ta věc byla pomalu stejně velká jak menší žralok. Quackity navíc nebyl slepý. Všiml si, že i Wilbur je v tuhle chvíli dost unavený, a nehodlal to ještě zhoršit. Jediný Techno, který šel vpředu a vedl je cestami které byly mimo město, protože 5 lidí -především když 4 z nich jsou oblečení ve zlatě, 1 je zahalen v černém plášti a 1 z nich je Wilbur Soot, o kterým si spoustu lidí myslí že je mrtvej- vypadal že pro něj ta kniha nic neváží. Quackityho to nepřekvapovalo, ale i přes to si nemohl pomoct a růžovláska kvůli tomu obdivoval.

     "Ne- ne v pohodě." odpověděl jednoduše a opět upřel pohled před sebe. Nic překvapivého, je dlouhatánská pláž, a až nezdravě šedivá voda která se po ní valila, v dostatečně velké vzdálenost, aby se jich nemohl dotknout, ale dost blízko na to aby ji Quackity slyšel potichu naříkat.

     Po jeho odpovědi ale Wilbur už nic neřekl, a tak mezi nimi opět nastalo ticho. Nepříjemné a napjaté ticho.

     "Wilbure..." oslovil ho opět černovlásek aby s tím něco udělal.

     "Mhm?" zahučel Wilbur nazpátek.

     "Říkal jsi mi že jsem byl kapitánem královského námořnictva že?" zeptal se opatrně, a své otázky ihned litoval, když si všiml jak se Wilbur napnul. Tohle očividně nebylo něco, o čem by chtěl mluvit. "Promiň neměl jsem se ptát." vychrlil ihned než měl Wilbur vůbec čas odpovědět.

     "N-ne, to je v pohodě. Ano, byl. Pročpak se ptáš?" ve Wilburově hlase byla něžnost, jako by se snažil zamaskovat svůj neklid.

     "Jen...pokud jsi byl kapitánem, musel jsi být jeden z nejmocnějších lidí v celém oceánu, proč...proč jsi se stal pirátem...?" Quackity doufal že jeho otázka nebyla až moc osobní, ale podle toho, jak všichni ostatní značně zbystřili mu došlo, že měl být radši zticha.