Můj život upíra (minsung)

První Den Školy

Vzbudil jsem se brzo ráno a když jsem se podíval na telefon abych zjistil kolik je hodin, tak jsem se zděsil, když jsem zjistil, že je 4:15. To jsem vážně naspal je čtyři hodiny! Zkoušel jsem ještě usnout, ale když jsem ani po hodině neusnul, rozhodl jsem se že nakonec vstanu a přichystám ostatním snídani.

Rozhodoval jsem se mezi lívancema s ovocným salátem a toustama se zeleninovou oblohou. Nakonec jsem zvolil lívance se salátem. Přichystal jsem si všechny potřebné suroviny na linku a mohl začít s přípravou těsta. Mezitím co se smažily lívance, jsem si připravil ovoce a začal ho krájet do mísy, ve které nakrájené ovoce zamíchám.

Když jsem právě dával smažit poslední lívance, tak přišli do kuchyně tři zombie a sedli si rovnou ke stolu.

"Chcete udělat kávu?" zeptal jsem se. "Jestli bys byl tak hodný, tak nám prosím udělej silné velké kafe." řekl Felix a podíval se na mě s prosebným pohledem. Odebral jsem se tedy ke kávovaru a začal připravovat jejich nápoje.

Poté co jsem jim přinesl kávu, jsem došel pro talíře s lívancema a pro misky, ve kterých byl ovocný salát. Jen co to kluci, jsme se odebrali zpátky do pokojů a začali se chystat do školy. Oblékl jsem si černé tričko s fialovým nápisem Maniac s šedými džíny, do kterých jsem si dal černý pásek.

(představuje si, že má fialový vlasy)

"Minho, kde vězíš? Pohni, nebo to neztihneme do školy!"zakřičel na mě Felix. "No jo, vždyť už jdu." houkl jsem zpátky na Felixe a šel si obout boty.

Jen pro představu, aby jste viděli jaké boty nosí Minho (btw nevíte kde je sehnat).

Ještě než jsme odešli jsem zkontroloval, jestli jsem zamkl a poté se vydal za ostatními, kteří už mezitím vyšli napřed. Proč na mě nečekají? zamyslel jsem se na chvíli, ale pak už jsem to neřešil.

Když jsem je konečně doběhl, tak jsem si mohl všimnout, jak má Felix okolo hlavy svatozář. A to znamená jenom jedno, chce roztáhnout své křídla (kdo by nevěděl, tak Felix patří mezi anděli). Všichni ustoupili stranou, přece jenom Felix nemá malé křídla, aby je mohl Felix pořádně roztáhnout. Asi se ptáte, jakto že Lix roztáhl křídla v lidském městě. Všechny nadpřirozené bytosti mají ve městě takové území, kam lidé nesmí a my nesmíme do lidské části města. Jak jste si ale mohli stihnout všimnout já to porušuji, protože krev nadpřirozených bytostí není tak dobrá, jako krev lidí. A hlavně by mě zajímalo jak by se ostatní bytosti tvářili na to, za mají jako souseda upíra.

Když jsme došli před školu, tak na nás padli všechny zraky. Teda spíš na Felixe, Chana a Hyuna. Já jsem se snažil být nenápadný a oddělit se od kluků, abych na sebe nestrhovával moc pozornosti, protože jakmile jsem středem pozornosti, nedělá mi to dobře a mám chuť utéct a někde se schovat. To by mi ale tento plán nesměl pokazit Hyunjin.

"Lee Minho, kam si jako myslíš, že jdeš." řekl tak nahlas, že se všeci podívali na mě. Já jsem se jenom nasupeně podíval na Hyunjina, ale jeho vůbec netankovalo, že bych ho mohl ze vzteku zabít.

Vrátil jsem se tedy ke klukům, kteří mě zavedli do ředitelny, kde jsem vyplnil nějaké papíry a potom čekal na moji třídní, která mě zavede do třídy.

Jakmile zazvonilo, tak se rozrazily dveře a v nich stála moje nová třídní pí Park. "Dobrý den." pozdravil jsem slušně a uklonil jsem se. Ona mi pouze kývla na pozdrav a poté mě zavedla do třídy.

I na chodbu bylo slyšet, jak je ve třídě živo, ale když pí Park otevřela dveře najednou vše ztichlo a uklidnilo. Paní učitelka mě zavedla před tabuli a začala "Žáci máme nového spolužáka, prosím představ se nám." "Jsem Lee Minho a nemám rád když na mě někdo mluví." řekl jsem a poté si šel sednout na své nové místo v zadu u okna. Když jsem procházel, tak si všichni něco šuškali. Že by mě tak rychle prokoukli?

Tuto myšlenku jsem rychle zahnal a snažil se soustředit na učitelku. Začal jsem se nudit, tak jsem se podíval z okna a uviděl jsem nádhernou zahradu, kterou naše škola má. Byl jsem celkem mimo, teda do té doby dokud učitelka neřekla něco pobytu v jedné rezervaci, kam pojedeme i s druhou třídou.

Učitelka ještě chvíli povídala o výletě a pak nám rozdala nějaké papíry s informacemi a věcmi co si s sebou máme zabalit. Chtěla ještě něco dodat, jenže zazvonilo a třída hned propukla ve hluk. Všichni si povídali o pobytu a s kým by chtěli být na chatkách, jen jeden kluk seděl sám v lavici s knihou v ruce a nikoho si nevšímal.

Chtěl jsem za ním jít a zeptat se ho proč se nebaví s ostatními lidmi tě třídy. Když už jsem se zvedal, že si s ním půjdu povídat, stali se to, čeho jsem se chtěl vyvarovat. Zatmělo se mi na chvíli před očima a když jsem zase viděl, ucítil jsem obrovský hlad.

Vystřelil jsem že třídy jako blesk a na chodbě sejmul nějakou holku. O to jsem se teď ale nestaral a vběhl jsem do třídy, kam chodí kluci.

Rozešel jsem se k nim a když si mě všimli usmáli se. "Čau Minho, to je taky dost, že ses ukázal." řekl Hyun a zasmál se. Když si mě ale všiml Felix, tak mě okamžitě posadil na židli a podíval se na mě starostlivým pohledem.

To mě ale chytla křeč do břicha a já se začal svíjet na židli jako žížala. "Minho, co se děje?" zeptal se vystrašeně Chan. "Felixi!" zařval jsem na něj a on hned pochopil. Rozběhl se je svému batohu a vytáhl z něj krabičku pilulek a kelímek, do kterého dal brčko a přinesl mi to.

Hned jsem se natáhl po pilulce a kelímku, ve kterém byla krev. Pilulku jsem si hodil do pusy a pořádně jí zapil krví. Potom jsem ještě vypil zbytek krve a úlevně si oddychl.

"Díky Lixie, nevím co by se stalo kdybys tady nebyl." řekl jsem a vděčně se podíval na Felixe. "Já si myslím, že mi dobře víš co by se stalo. Ale teď by jsi měl jít domů." řekl Lix a podíval se na mě s úsměvem.

"Můžete nám laskavě vysvětlit, co se tady teď stalo?" zeptal se Hyunjin. "A proč by měl jít Minho domů?" přidal se Chan. Já si jen povzdechl a řekl "Strašně rád bych vám řekl, co se teď stalo, ale já nemůžu. Je to pro vás příliš nebezpečné." Chan s Hyunjinem na mě hodili nechápavý výraz. Hyun chtěl něco říct, ale Felix ho předběhl. "Zlato, prosím neřeš to. Minho má nějaký důvod proč ti to neříct, tak to prosím neřeš." řekl Felix a díval se při tom Jinovi do očí.

"Dobře, teď to řešit nebudeme, ale kdyby se to opakovalo, tak už nám to řekněte, nebo si to zjistíme sami." řekl Chan a výhružně se na mě a Felixem podíval. Lix se koukl na mě a já jen kývl na souhlas. "Dobře, pokud se to bude opakovat, tak vám vše řekneme." řekl jsem a poté odešel za paní učitelkou, abych se sní domluvil na tom, jestli můžu domů, že se mi udělalo špatně a ona souhlasila.

Šel jsem si do třídy pro věci a když jsem si zrovna bral batoh, tak do mě někdo strčil, až jsem spadl zády na lavici. Všichni najednou ztichli, takže bylo velmi dobře slyšet, jak mi něco prasklo v těle. Ten debil mi asi zlomil žebra.

Podíval jsem se na něho a on mi dal pěsti do obličeje. "Co si to dovoluješ do ní strčit a jen tak si odejít a úplně jí odignorovat, když na tebe zavolala! " zařval na mě, až všichni nadskočili, jak se lekli. Poté se mě pokusil znovu uhodit, ale ti už jsem mu ruku chytil a zakroutil s ní, až vyjekl bolestí. "Řvát si na mě můžeš, jak chceš, ale bít se nenechám." řekl jsem chladně a na chvíli si mohl všimnout strachu v jeho očích.

"Tady máš nějaké odškodné." řekl jsem a do ruky mu vrazil nějaké peníze a poté vypochodoval že třídy. Ještě jsem ale stihl zaslechnout, jak někdo řekl "Nezlomil mu snad žebra? Jak si může v klidu odejít, jako by se nic nestalo?", nad tím jsem se jen usmál a potom odešel že školy domů, kde jsem si hned lehl do postele a za chvíli jsem usnul.