Můj život upíra (minsung)

"Minho Je Vše V Pořádku?"

"Kdo to jen může být?"

Odnesl jsem si tedy věci na ošetření do obýváku k Jisungovi a hned poté jsem šel otevřít dveře.

"Můžeš mi říct, proč ti trvalo tak dlouho nám otevřít dveře?" vyhrkl na mě hned Felix. "N-no potřeboval jsem si něco odnést." řekl jsem. Hyun zrovna otevíral pusu, že se na něco zeptá, ale přerušila ho rána z obýváku.

Ihned jsem se běžel podívat co se stalo a kluky nechal mezi dveřmi. Panebože. V obýváku na konferenčním stolku byla rozlitá voda a pod stolem a okolo byly střepy. Nejhorší na tom bylo ale to, že jsem nikde neviděl Jisunga. Začal jsem panikařit, kde by se tady mohl schovat. A poté jsem ho uslyšel.
Byl zalezlí pod kuchyňským stolem a brečel?

"Minho co se děje? Je vše v pořádku?" slyšel jsem Chanův ustaraný hlas. Co jim mám říct. Ano nebo ne? "Minho? Je vše v pořádku?" když jsem jim i teď neodpověděl, tak jsem uslyšel jak jdou dovnitř.

Felix's pov.

Došli jsme s Hyunjinem a Chanem k Minhovi před dům a zazvonili jsme. Když jsme čekali už nějakých těch pět minut, tak si začal Hyunjin stěžovat. "Kde ten Minho jen je? Vždy když zazvoníme tak je to pěti sekund u dveří a teď nic." "Ale notak Hyunjinie, věřím že nám za chvíli otevře." a jak jsem řekl, tak se i dělo.

Jakmile Minho otevřel, tak jsem na něj spustil "Můžeš mi říct, proč ti trvalo tak dlouho nám otevřít ty dveře?" "N-no potřeboval jsem něco odnést." vykoktal a bylo vidět, že je nějaký nervózní. Hyun se už nadechoval, že něco řekne, když v tom jsme uslyšeli ránu. Minho se hned rozběhl do obýváku a náš nechal uprostřed dveří.

"Můžete mi někdo vysvětlit, co se právě stalo? Protože já to vůbec nechápu." řekl Hyunjin a tikal očima na mě a Chana, jestli víme co se děje. "Nejseš jediný, kdo to nechápe." řekl jsem a začal přemýšlet, co by se mohlo stát. Ano, Minho má přede mnou nějaké tajemství, která mi neřekl, ale proto že to pro něj bylo nepříjemné o tom mluvit.

Po čtvrt hodině nám to už začínalo být divné, a tak na něj Chan zavolal jestli je vše ok. Když neodpověděl, tak to zkusil znova a když i teď neodpověděl, tak jsme jednoduše vešli a začali ho hledat.

Našli jsem ho jak se krčí u kuchyňského stolu a na něco kouká. Když jsem zjistil, kdo to je, tak mi to vzalo dech.

To je Han Jisung?

Minho's pov.

Jakmile kluci přišli do kuchyně, tak jsem jim naznačil, ať jsou potichu a nejlépe, aby odešli z této místnosti. Felix to pochopil a začal tahat pryč zmateného Hyunjina s Chanem.

"Co se děje? Proč brečíš?" zeptal jsem se jemně, což u mě není zvykem. Jsem spíš na všechny hrubý, ale Jisung se mi z nějakého důvodu zalíbil a mám potřebu se k němu chovat hezky. Jisung se na mě podíval vystrašeným pohledem a vzlykl. "Neboj se mě. Já ti nic neudělám." řekl jsem a jemně se usmál. "T-t-to říkají v-vši-všichni a v-vždy udělají pravý o-opak." vykoktal. Bylo mi ho líto. Kdo by mohl ublížit takovému roztomilému, veverku připomínající člověku.

"Hele, nevím co ti dělali ostatní, ale mě můžeš věřit, že ti ublížit nechci." řekl jsem a snažil se zakrýt tu bolest, že mi nevěří. "Mo-mohl bys pr-pro mě ně-něco udělat?" zeptal se mě a já pouze kývl hlavou, ať pokračuje. "Obejmul bys mě?" zeptal se a já se na chvíli zasekl. Vážně se mě teď zeptal, jestli ho neobejmu?

Začal jsem tedy lízt pod stůl. Zvedl jsem hlavu, abych se podíval, jak jsem daleko od Hana. To jsem ale neměl dělat, neboť jsem se pořádně praštil do hlavy. Začal jsem nadávat a v tom jsem uslyšel tichý smích. O můj bože, já se snad rozteču. On se tak kurevsky hezky směje.