"Žáci máme nového spolužáka, prosím představ se nám." řekla učitelka.
"Jsem Lee Minho a nemám rád když na mě někdo mluví." řekl jsem a poté si šel sednout na své nové místo v zadu u okna. Když jsem procházel, tak si všichni něco šuškali. Že by mě ta...
Potom co nás Minho vyhodil z baráku, jsem jel domů do našeho sídla. Po celou cestu v autě jsem přemýšlel, jak říct rodičům o pomoc. Jak přinutit vlkodlaky, aby pomáhali upírům.
Musím říct že jsem byl velmi nervózní. Protože přece jenom moje rodiče jsou lídři vlkodlaků a ne vždy jsou úplně vlídní. Nepřemýšlel jsem jenom o rodičích a jak je požádat o svou pomoc, ale také o Jeonginovi.
Ze svých pocitů jsem doopravdy zmatený. Co k němu vůbec cítím? Je to jenom bratrská láska, nebo něco víc? A chci vůbec, aby to bylo něco víc? URČITĚ.
Ale má to stejně? Co když ne? Ale zase co když to má stejně? Proč je to tak těžký?
Šel jsem po chodbě našeho obřího sídla a přemýšlel, jak je požádat a moc se u toho neponížit. Víte u vlkodlaků je to trošku složitější. Vlkodlaci moc neprosí, takže když už někdo poprosí, tak to už něco musí být. A dál tu je klečení. Jakože si před člověka kleknete a necháte se ponižovat. U toho samozřejmě musíte celou dobu mít skloněnou hlavu. A největší forma ponížení jsou obě věci dohromady. Musíte klečet, mít skloněnou hlavu a u toho prosit.
Za svůj život jsem prosil jen jednou. A to při mém drsném výcviku, když mi bylo pět let. Už jsem nemohl, ale otec mě pořád nutil ať pokračuju, dokonce měl i bič, kterým mě udeřil, když jsem neuposlechl nebo udělal něco špatně. Proto mám celé zjizvené záda. O tom, že mi otec ubližoval, neví nikdo, ani matka.
Nejdříve jsem zašel k sobě do bytu, kde jsem si dal pořádnou sprchu, ve které jsem se snažil smýt všechnu svoji nervozitu a strach. Po sprše jsem si ještě vyfénoval vlasy a šel do šatny pro nějaký outfit.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Plný síly a odhodlání jsem tedy šel do pracovny svého otce a matky. Cítil jsem, jak se mi potí ruce a trošku se mi třesou. Proto jsem zastavil a několikrát se pořádně nadechl. Potom už jsem si to kráčel přímo před dveře pracovny svého otce.
Dvakrát jsem zaklepal a vyčkal než mě pozvou dále. Otevřel jsem velké černé zdobené dveře a potichu je zase zavřel. Stál jsem přímo naproti otci, který seděl za velkým ebenovým stolem ve velkém koženém křesle.
"Copak tě k nám přivádí synu?" zeptal se otec a opřel se o velké opěradlo jeho koženého křesla. Přišel jsem k jeho stolu a po jeho nabídnuti jsem si sedl do křesla, naproti němu. Matka si sedla vedle mě a otec mě pobídnutím vyzval k mluvě. Polkl jsem a začal říkat svůj návrh o pomoci upírům. "Chane, jak tě to vůbec mohlo napadnou? Moc dobře víš, že upíři jsou naši nepřátelé už dlouho dávku let." "Já vím....." "TAK MI ŘEKNI JAK TĚ TO MOHLO KURVA NAPADNOUT,KDYŽ TO VÍŠ?," křičel na mě táta a vůbec mě nevnímal, když jsem se mu to snažil vysvětlit.
Zoufale jsem si povzdechl a zakřičel "TY MĚ VŮBEC NEPOSLOUCHÁŠ! I KDYŽ SE TI TO SNAŽÍM VYSVĚTLIT, TAK SI POŘÁD JEDEŠ SVÉ. UPÍŘI UŽ DÁVNO NEJSOU NAŠI NEPŘÁTELÉ. TO TY JE JEN TAK VIDÍŠ. UŽ KOLIKRÁT NÁM POMOHLI, UŽ KOLIKRÁT NAM ZACHRÁNILI PRDEL! JESTLI SI MYSLÍŠ, ŽE SI TADY PŘED TEBE KLEKNU A NECHÁM SE ZESMĚŠŇOVAT, TAK JSI NA VELÉM OMYLU!" To bylo poprvé, co jsem se na tátu takhle rozkřičel.
"Chane, my víme že jsi rozzlobený, ale tvůj tatínek musí především myslet na dobro smečky. Chápu, že máš u upírů kamaráda, ale smečka je nejdůležitější." zkusila máma, ale já si pořád vedl svou. "Fajn, jestli nechcete pomoct tak dobře, pomůžu jim sám. I bez vaší pomoci nebo podpory."
S tím jsem se otočil na patě a odešel z kanceláře. Snažil jsem se jít v klidu, ale jen co se za mnou zacvakly dveře, tak jsem odsprintoval k sobě do svého bytečku.
Vzal jsem do ruky telefon a dalvědet Minhovi, že to u nás asi neklapne. Popsal jsem mu do hlasovky celý rozhovor s rodiči a dokonce jsem se i pochválil za to, že jsem se nenechal ztrapnit. Pak jsem ještě dodal, ať mi dá vědět , jak to dopadlo u ostatních.
Vyčerpaně jsem si lehl do postele a přemýšlel co dělat. Spát se mi nechtělo, ale pracovat taky ne. Tak proč nenapsat svému crushovi že? Vzal jsem do ruky telefon a přemýšlel, jestli mu teda napsat mám a nebo ne. Co když budu vlezlej? Co když mě nemá rád a jen se přetvařuje, protože jsem ve skupině? Co když, co když....... Žádný co když. Prostě mu napíšu. Najel jsem na chat s Jeonginem a klikl na něj.
❤️Innie❤️
me: Ahoj Innie, nechtěl bys někam zajít?
Třeba na kafe, jídlo nebo do parku?
Odeslal jsem mu to a čekal, až odepíše. Měl bych si nachystat oblečení kdyby napsal kladnou odpověd. A taky se nalíčit a nějak si upravit nos. Jak já nesnáším svůj nos. Když jsem byl mladší, tak se mi kvůli tomu hodně lidí smálo. Poupravil jsem si tedy svůj nos a pak jsem nanesl trochu stínů na mé oční víčka. Když jsem byl se svým výtvorem konečně spokojen, protože jsem to předělávala asi desetkrát, tak jsem uklidil všechen make up a šel se prohrabávat skříní.
Ve skříni jsem se taky hrabal hodnou dobu. Minimálně tak patnáct minut. Mezitím jsem kontroloval, jestli mi náhodou už Jeongin neodepsal. A pokud se ptáte jestli ano, tak jste na omylu. Už jsem začal pochybovat, že mi neodepíše a že to předělávání make upu, u kterého jsem strávil nějakých deset minut, a to patnácti minutové hledání oblečení bylo k ničemu. Když v tom mi cinkl telefon a já se k němu rychlostí blesku rozeběhl, abych se podíval, jestli mi třeba nepíše Jeongin.
Ne, nebyl to Jeongin, ale jen zpráva o tom, že mi na poště nechali balíček, takže si ho tam mám jít vyzvednout.
Uběhla asi hodina od toho, co jsem napsal Inniemu a já už začal ztrácet naději, že by mi odepsal. Proto jsem si lehl na postel a koukal do stropu. A přemýšlel o Jeonginovi. O kom jiným bych taky přemýšlel žeo. Čekal jsem a čekal ,když v tom mi znovu cinkl telefon a já se modlil, aby to byl Innie. A on to doopravdy byl.
❤️Innie❤️
me: Ahoj Innie, nechtěl bys někam zajít?
Třeba na kafe, jídlo nebo do parku?
❤️Innie❤️: Ahojky Chane.
Jasně proč ne?
Tak za dvacet minut u nákupáku?
me: Dobře, budu tam na tebe čekat
S tím jsem si radostí povyskočil a začal si kontrolovat jestli mám vše. Peníze mám, telefon mám, klíče mám. Tak mám asi všechno. Šel jsem se tedy obout a už si to štrádoval k nákupnímu centru. přišel jsem tam asi s pěti minutovou rezervou, ale i tak jsem viděl Jeongina, jak na mě mává z lavičky kousek od fontány. Rozešel jsem se k němu a nemohl se přestat usmívat. Na přivítanou jsme se obejmuli a pak už se rozešli do útrob nákupního centra.
Hej hou, ano já ještě pořád žiju. Omlouvám se za neaktivitu, ale skoro celé prázdniny jsem na táboře u koní a čas na psaní jsem si našla až dneska. Doufám že se vám kapitolka líbila a že to dáte vědět komentářem nebo hlasem. Chtěla bych sem nějak zakomponovat Chanin, takže další kapitola bude určitě o nich. Jinak chtěla bych vědět, co na tento příběh říkáte a prosím, dejte mi všichni vědět do komentářů. Je to povinné. Za chvíli jsme už v polovině prázdnin, tak doufám že si je užívate, určitě se nebojte podělit o své zážitky. Buď mi to napište sem, nebo můžete na moje ig: vej_una Tak to je asi vše, snad se vám líbila, dávejte hvězdičky a pište komentáře.
