Můj život upíra (minsung)

Přítel Z Děctví

"Seungmine?" zeptal jsem se, protože jsem nemohl uvěřit svým očím, že je to on.

"Mimho?" řekl s velkým úsměvem na tváři. Ani jsem si to neuvědomil a po tvářích se mi začaly kutálet korálky slz. Nemůžu tomu uvěřit. Už je to pět let co jeho rodina zmizela beze stopy a on s nimi. Myslel jsem, že je mrtví.

"Ale ale, přece bys nám tu nebrečel." řekl Seungmin, ale on sám neměl od slz daleko.

"Takže on ti říkat Mimho může a my ne?" zeptal se mě nechápavě Felix a ostatní hned začali přitakat. "Tys doopravdy dodržel cos slíbil. Myslel jsem, že na to za těch pět let zapomeneš." podíval se na mě nevěřícně Seungmin a já pouze kývl hlavou na souhlas.

"Nechci vám kazit vaší dojemnou chvilku, ale za chvíli zvoní a my by jsme měli jít do školy." oznámil nám Moon a poté jsme se vydali do školi, do svých tříd.

Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel učitel na matiku, ředitel a dva chlupatí z lidské části.

"Jistě se divíte proč jsme tady, ale mě zajímá pouze jeden člověk z vaší třídy. Takže jestli by jsi byl tak laskav a šel s náma bylo by to super." řekl jeden z policajtů a podíval se při tom na mě.

Ostatní děcka si začali něco špitat v tom smyslu, kvůli komu tu jsou.
Protože mi nic jiného nezbývalo, tak jsem se zvedl a šel před tabuli.

Všichni najednou ztichli a zaměřili svůj zrak na mě. Já to ale neřešil a vyšel na chodbu v závěsu s policií a ředitelem za zády.

"Jsem rád, že jsi nedělal zbytečně scény, ale teď bych rád věděl, proč si vysál tu nevinnou dívku." zeptal se mě menší z policajtů. "K tomu vám řeknu jen jedno, já jsem to nebyl." řekl jsem a podíval se jim z příma do očí.

"Počkat, počkat, počkat. Ty jsi upír." vykřikl ředitel tak nahlas, že to museli slyšet i ve třídě. Povzdechl jsem si a poté kývl na souhlas.

"Jak ti ale máme věřit, že jsi to nebyl?"zeptel se mě jeden z policajtů." Tak buďto si můžete zavolat Moonbina, který to všechno viděl na vlastní oči, nebo si budete muset zavolat čaroděje, který by se mi naboural do hlavy a pak by vám to ukázal." řekl jsem s ledovým klidem, což je trochu vyvedlo z míry, ale hned se vzpamatovali a ředitel mezi tím zavolal Jisunga, protože je jako jediný že třídy čaroděj.

Hned potom co ho ředitel přivedl, tak mu vysvětlili co na udělat a on pouze přikývl. Začal dělat zadaný úkol a já se snažil co nejvíce uvolnit svou hlavu, aby to měl jednoduší.

"Šel do lidské části města a tam potkal svého kamaráda. Když už byl na odchodu, tak ze střechy najednou spadlo tělo a protože se Minho bál, že by z toho obvinili jeho kamaráda, tak ho poslal pryč a pak jste ho viděli jenom vy jak se na vás usmívá a poté mizí pryč. " řekl Jisung a hned potom šakubl hlavou, aby se dostal z tranzu, ve kterém čte ostatním jejich myšlenky.

"Takže si to doopravdy nebyl ty. Zajímavé, ale kdo by to potom udělal." začal přemýšlet jeden z policajtů nahlas." Jestli vám to pomůže, tak bych vám hi mohl poct najít. Přece jenom jsem upír a takže budu nenápadný. A navíc, jednou za sto let se dělá sraz všech upírů ze Soulu, takže bych tam mohl něco zjistit. " dal jsem jim návrh a čekal na jejich odpověď.

"To není špatný nápad. Souhlasíme. Tady máš naše čísla a kdyby jsi něco zjistil, tak se nám hned ozvi. Dobře?" kývl jsem na souhlas a poté nás konečně pustili zpět do třídy.

Když jsem procházel na své místo, tak si všichni něco opět špitali a dívali se při tom na mě.

Přečkal jsem zbytek hodiny, co byly tak tři minuty a potom jsem si položil hlavu na stůl a přemýšlel o všem, co se poslední dobou stalo. Najednou se ale přede mnou někdo zastavil, tak jsem zvedl hlavu, abych zjistil, kdo to je. To byla ale osudová chyba. Hned jsem dostal pěstí do obličeje a jasně jsem cítil, že mi ten neznámí zlomil nos.

Ještěže mám rychlou regeneraci a hned se mi to uzdravilo.

"Tak ty jsi upír jo?"

************************************

Po dlouhé době další kapitola. Sice je taková kratší, ale to snad nevadí. Nemám úplně náladu na to teď psát, kvůli psychickým problémům, ale budu se snažit vydat další kapitolu dřív než tutu.
Komenty i vote potěší.

Luc you all💜