Večerní sny

Řecko

Kluci dneska odlétají do Řecka na tři dny. Neletí všichni ale prý jen ten, kdo chtěl. Většinu času jsem Láďu brala jako kliďase sice občas vybouchnul na hřišti, ale v reálu byl normální. Dneska to tak rozhodně ale nebylo. Měl náladu, kterou bych nejradši vykopla z bytu a lítá po pokoji kde hledá věci, aby si zabalil. Všechno nechává na poslední chvíli a pak je ve stresu. Hlavně že ty jeho ohavný brýle má furt na hlavě.

"Kdybys mi pomohla místo sezení tak by to bylo rychlejší" Celou dobu na něj koukám z pohovky, jelikož jsem nechtěla zasahovat do jeho agresivní bubliny která nechápu kde se vzala. "Tak hele nemůžu za to, že necháváš věci na poslední chvíli a pak se hrozně divíš že nestíháš" On se na mě jen mlčky podívá a já protočím očima a jdu mu pomoct.

Za půl hodiny stihneme vše zabalit a vyrážíme na letiště. Cesta autem byla tichá jen šla slyšet hudba z rádia. Viděla jsem, jak se na mě Láďa čas od času podívá, ale nic neřekne. Nakonec se ale nadechne a přeruší ticho.

"Promiň nechtěl su být zlý a taky nechci abych odjel pryč když jsi naštvaná" Jen se na něj podívám a vidím že mu to je fakt líto. "Jo já vím" Cesta byla po tom sice stále tichá ale alespoň se omluvil.

Jsme už na letišti, kde přišel čas se s Láďou rozloučit. Oba se obejmeme a on mi dá pusu. "Né že přijdu domu a najdu tam zoo" Dá můj pramen vlasu za ucho a já se jen zasměju. "Nic neslibuju" Nad tím se usměje a vezme svůj batoh. Naposled mi dá pusu a pak už jen vidím, jak se jeho silueta zmenšuje. Ještě jsem se pak rozloučila s klukama a bráchou.

Nasedla jsem do auta a jela do knihkupectví. Když už budu sama tak si můžu alespoň číst. Neměla jsem na to moc času poslední dobou a teď se mi otevřelo okénko.

Prohlížela jsem si knihy v anglické sekci a uslyšela hlas za mnou. "Tu knihu miluju četla jsem ji asi desetkrát" Byl to hlas hnědovlasé holky vedle mě. Asi až po chvilce mi došlo že jsem ji neodpověděla. " Fakt? tak to si ji teda musím koupit" Řekla jsem s úsměvem. "Jsem Bianca" Podle přízvuku jsem poznala že nebude z Česka. "Andrea těší mě promiň, že se ptám, ale nezníš, že jsi odtud" Ona se zasměje a chytne knihu která ji málem spadla. "Taky protože nejsem můj Táta je z Itálie a moje Mamka z Čech. Nechceš zajít na kafé nebo něco? Nechci být otravná, ale teď jsem se kompletně přestěhovala do Čech a nikoho tady neznám..." Sice to vše mi přišlo neskutečně náhlé, ale stejně jsem neměla, co na práci. A takhle se poznávají nový lidé ne? Co už žiješ jen jednou...asi? Každopádně mi hned bylo jasný že budeme dobrý kamarádky, když je taky ukecaná.

"Znám tady úplně úžasnou kavárnu"

S Biancou jsem si povídala tak dlouho že mi přijde, že jí znám roky. Normálně se moc nebavím s cizími lidmi, ale poslední dobou jsem neměla, s kým si takhle dobře popovídat. Mám sice Láďu ráda, ale fakt jsme poslední dobou neustále spolu jen my dva.

"Nevím, jestli jdu na to moc rychle ale právě jsem otevřela malou galerii nechtěla bys přijít tenhle pátek na otvíračku?" Z Biancy šla vidět energie bylo příjemné poznat někoho tak super i když vím že to občas nedopadne dobře...o to se teď zajímat ale nehodlám. "Jasně moc ráda, co maluješ?" Bianca popřemýšlela a nakonec odpověděla. "No tak různě co po mně lidi chtějí ale mám speciální talent na portréty baví mě malovat obličeje které jsou...něčím vzácné například pihy nebo velké oči nebo i malý či velký nos je to fakt fascinující a já-...měla bych se asi uklidnit" Zčervenaly ji tváře. Bianca mluví rychlostí dost podobně jako Eminem, ale je hezké vidět někoho koho opravdu baví to co dělá.

"Náhodou mi to přijde dost zajímavý byla jsem se už podívat na nějaké galerie, ale zjistila jsem, že černá tečka uprostřed bílého plátna není moc můj vkus" Pokrčila jsem rameny a Bianca se zasmála. "no to mi povídej" Napila jsem se čaje, který mě hezky zahřál. Až na to dnešní ráno byl tohle nejlepší den týdne.

No tak ten den je přeci jen o něco horší než před pár hodinami. Poté co jsem se s Biancou rozloučila jsem zjistila, že jsem někde praskla gumu od auta. Co s tím dělat? Nemám ponětí. Tohle se mi nikdy nestalo a o autech dokážu leda tak říct značku a jestli jsou hezký. Nakonec jsem volala taťkovi, který mi řekl, že pošle nějakého jeho kamaráda. Snad mechanik, bylo by totiž asi blbý, kdybychom na to jen blbě koukali oba dva ne? Mezitím o jsem čekala na tátovo "kamaráda" jsem volala Láďovi. Nebo teda snažila se volat nezvedal to a ani neodepisoval. Asi nemá čas....ale měl by už být na místě...nech to být Andreo.

"No tak to budu muset odvézt tady to nenapravím je to tam docela špatný" Hluboce jsem se nadechla. "No tak jo, kdy se tam mám zastavit?" Prosím hlavně ne víc jak tři dny. "Nemějte strach zítra to budete mít jako nový" Alespoň že tak. Nakonec ten tátův kamarád byl docela fajn chlap a taky fandí spartě, takže jsem mu řekla, že Láďovi ukradnu jednu kartičku, co má doma podepsanou a dam to jemu synovi. Láďa jich má doma fakt asi milion. Egoista. Dnešek je ale fakt plný překvapení.

To jsem ale ještě nevěděla, co na mě čeká doma....