Cactus

-2-

Rainbow si pročísla vlasy a zavrtala se v posteli ještě hlouběji do peřin.

Bylo osm dvacet, ve škole měla být v padesát a cesta do školy jí trvala deset minut autobusem, přesto vždy čekala, dokud se jí nebude chtít vstát, než aby se tahala z tepla postele násilím.

Byla to její taktika pro dobrý začátek dne. A většinou fungovala, když k tomu přidala kakao v termohrnku cestou autobusem, byla úspěšnost dobrého začátku dne 99,9%.

Dneska se jí ale nechtělo z postele ani ve dvacet pět, ani v půl. Do koupeleny se dobelhala až ve třicet dva.

,, Ahoj. " Řekne do vzduchu. Vlastně ne, směrem, kterým to řekla je obrovský, starý ale pořád krásný plyšák medvěda. ,, Jak ti dneska je, Olivere? "

Abych řekla pravdu, ona nemluvila přímo k medvědovi. Mluvila k Oliverovi, který stal vedle ní. Ona věřila na existenci jiné perspektivy světa. Neříkala bych tomu přímo imaginární kamarád (Rainbow věděla, že Oliver neexistuje, ale líbila se jí představa, že je vedle ní někdo další, který je jí podobný), ale nemělo to k tomu daleko. Spíš to byla vymyšlená existence rozumné holky v sedmnácti letech. Asi budu doteď popisovat, co podle ní Oliver dělá, aby jste se v tom zase moc neztratili.

,, Myslíš, že dneska si vezmu copy? Nebo členku? " Přemítá Rainbow a Oliver se usměje.

Oliver se vůbec moc usmívá a směje. Ale nemluví. Podle Rainbow je němý, jelikož ho něco opravdu vystrašilo a on se bojí.

Rainbow na něj koukne a vidí, že ukazuje na čelenku z květin, kterou jí koupila mamka minulý týden k svátku. (Jelikož si ale myslí, že jméno Rainbow v kalendáři není, svátek slaví každý rok jindy a klidně i 2 krát, protože jestli tam v tom kalendáři je, tak i přes to je to jméno tak kouzelné, že si zaslouží vícero svátků)

Učeše si (neúspěšně) vlasy a opláchne si obličej studenou vodou, aby se probudila. Když se usuší, nasadí si čelenku a snaží se ji nějak hezky upravit na hlavě.

,, Ne, nesedí mi. Smůla, Olivere. " Usměje se maličko a Oliver se laškovně a jen na oko zamračí.

Vlasy si tedy nechá rozpuštěné a jde do pokoje před skříň si vybrat oblečení. Uplé, šedé džíny. Černé triko se stylovým nápisem I AM MUGGLE. Mikina veliká jako pro menšího trolla. To aby nikdo neviděl, jak je hubená. Ne že by byla anorektička, to vůbec. Byla tak akorát, ale líbil se jí fakt, že ji nikdo nevidí ani fyzicky.

Pro její spolužáky platilo pravidlo Nedotknutelnosti. To znamenalo naprostý odstup jak od její maličkosti tak i jména a existence. Nikdo neotravoval ji a nikoho neotravovala ona (ona kontakt obecně s dalšími lidmi brala jako částečné omezení, protože jako kamarád musíte splňovat věc jako "upřímnost", radit při testech a "všeobecná podpora" pokud šlo o nápady a návrhy druhé osoby, což jí mnohdy připadalo spíš otravné).

Přes veškerou snahu udělat ze špatného rána dobré, což obnášelo udělání hned dvakrát větší kakao než obvykle, plus šlehačka a čokoláda s kousky sušenky oreo, se jí nepovedlo na tváři vyloudit jiný úsměv než ten smutný. Nechtěla do školy. Opravdu nechtěla.

Když byla na zastávce, slunce už bylo vzhůru a útočilo na zatím bledou pleť Rainbow.

Ta s povzdechem našla mikinu, kterou si předtím sundala (bylo horko) a jelikož se zapomněla namazat a bez toho by si mohla škaredě kůži poranit, nasoukala se do ní a začala klít na účet vedra.

Ráno proto nepokračovalo dobře.

A jak se mělo ukázat, ani dopoledne.

Rainbow dorazila do školy jen s dvouminutovým zpožděním a jelikož byla už ve třeťáku a na konci školního roku, nebylo to neobvyklé. Všichni chodili na hodiny pozdě a maturanti už měli zkoušky za sebou, takže ti na to také kašlali.