Srdce pro císaře ✔

✤ 3 ✤

Večer jsem seděla v komnatě, kterou jsem měla sdílet s dalšími třemi dívkami. Vybral tu nejlépe vybavenou. Ve vedlejších komnatách se nachází ložnice, ve kterých se spí většinou po šesti a dvanácti. Dopadla jsem ještě dobře. Někde se i dělí o dvoulůžkové postele. Já měla svou. Protekce.

Ještě jsem cítila tupou bolest v podbříšku a chtělo se mi brečet. Bylo mi hrozně, šíleně. Cítila jsem se tak ponížená. Nejprve samotným vladařem, potom u gynekologa. Díky bohu za to, že tam byl Josef a držel mě za ruku. Ten lékař se vyptával na divné otázky. Týkaly se budoucího manželství, věna, smluv a těhotenství. Chtěla jsem zalézt už do postele a nikdy nikoho nevidět. Navzdory tomu, že bylo teprve pozdní odpoledne. Seděla jsem v jakémsi předpokoji v klubíčku pohodlného křesla a přemýšlela, že zavolám Evě. V ruce jsem držela mobil a koukala na její telefonní číslo. Ale přece jí nebudu volat kvůli každé kravině.

V tom vstoupila do místnosti neznámá dívka také se slzami v očích. I když jsem ji viděla poprvé, skočily jsme si do náruče. Evidentně už prošla tou samou selekcí. Jsem ráda, že tu nebudu dnes spát sama.

Její uhlově černé vlasy krásně voněly a při tom je měla dlouhé až po pás. Pleť byla jako z alabastru. Krásně dokonalá. Černovlásce bušilo srdce o sto šest, prsty mi zoufale zaryla do zad. Po chvíli, co jsme si udělaly horký čaj v minikuchyňce a služebná nám vykřesala jiskru v krbu, jsme se uklidnily obě dvě.

„Mám dojem, že jsem tu špatně," prohrábne si černou ofinu Sidonie a zachumlá se pod deku.

„Taky si říkám, že jsem měla jakési zatmění a procitla jsem až teď, čím jsem kdysi myslela a proč jsem vyplnila tu pitomou přihlášku?" zabalím se pořádně do deky, ať mi teplo neuniká.

„Já to udělala jen proto, že chci zkusit bojovat o přízeň císaře. Zdejší historický ústav je bohužel nejlepší a zároveň nejpřísnější v celém českém království," našly jsme v kuchyňce kromě čaje i jakési máslové sušenky. Sid se do jedné zakousla až to křuplo a zapila to oslazeným černým čajem. Deka pod ní zachytila drobky.

„Nápodobně, to asi letos každá," těžce vzdychnu a sleduji krásu zdejšího zámku. Potah na křesle byl příjemný a pod ním ležel kobereček z huňaté kůže. Možná z nějaké zvěřiny nebo medvěda. Z krbu mi vonělo dřevo, které příjemně zapraskalo. Mohla bych do něj koukat hodiny.

„A čím máš lepší postavení, tím líp," ale když je v komnatě místa pro čtyři lidi, musí pocházet z urozené rodiny tuším „odkud jsi?"

„Můj děda pochází ze Slovenska, ale mísíme se také s uherskou urozenou krví. Jak víš, Uhersko už od rakousko-uherského vyrovnání z roku 1867 má lepší postavení než jiné země soustátí. Což mi pomohlo v přijímacím řízení," poté se zajímá o můj původ. Řeknu jí vše popravdě, bez lhaní. Mám vlastně velmi podobný osud, který mi sem dopomohl.

„Třeba se zde naučíš maďarštině a zjistíš pravdu o své rodině," naopak mě mile podpoří „jen bys asi mohla vědět jednu důležitou věc, která už asi stejně dvě hodiny není žádným tajemstvím. Měla jsem před rokem přítele, tak moje krev ti nepomůže, abys byla krásnější."

Mrkne na mě a hlasitě se zasmějeme. Tím probouráme mezi sebou poslední ledy. Sid se zdá být jako vtipná a milá společnice. Když v tom se otevřou dveře. V nich stojí Josef, který je otvíral pro služebnou s tácem v ruce.

„Koukám, že tu je veselo," služebná nám přinesla tři polévkové misky horkého kuřecího vývaru „můžu se najíst s vámi? Vladař je nudný bručoun, čemu jste se smály? Taky chci mít ďolíčky ve tváři."