Srdce pro císaře ✔

✤ 2 ✤

O půl roku později jsem stála před svým domem a snažila se ho zapamatovat. Blížil se říjen, a to znamenalo nástup na fakultu. Bude se mi po domově stýskat, pomyslela jsem si.

Z myšlenek mě vytrhl rámus od sousedů. To děti hrály na babu, za nimi se ukázala má kamarádka, její otec a děda. Její otec byl jeden z bratrů Rožmberků. Uviděli mě s kufrem v ruce.

„Kam se chystáš?" zastavili se na místě Eva a Jan, její otec, u mě a děda honil svoje neposedná vnoučata dál sám „stěhuješ se?"

„Ano, do Krumlova," ukloním se před Janem na pozdrav „chci se zabydlet na koleji dřív, než tam přijedou další studenti a získat dobrý pokoj či komnatu," významně se na Jana podívám „bus mi jede za chvilku."

„Když počkáš půl hodiny, tak tě tam odvezu sám, ať se s tím těžkým kufrem netaháš sama. I tak tam budeme brzo a o komnatu mít starost nemusíš, už jí máš dávno přidělenou."

No jasně, jsem sousedka rodičů manželky Jana z Rožmberka. Jejich vila byla krásnější než ta naše. Trpce si vzdychnu. Já se snad té protekce nikdy nezbavím. Dokážu si vsadit, že to bude ta nejlepší komnata krumlovského zámku.

„Díky," pokusím se o úsměv „a kdy ty nastupuješ na svou vejšku?" ale Jan mi věnuje zamračený pohled. Udělala jsem něco špatně?

„Na svou vysokou školu," zdůrazní Eva poslední svá slova, jak by se měly říkat gramaticky správně „jedu zítra, nastupuju na Karlovu univerzitu stejně jako má starší sestra."

Nedivím se, členové významné rodiny získávají tituly na nejvyšších univerzitách a stopy její starší sestry letos mířily tentokrát na vídeňskou univerzitu.

„Tak ať se ti tam také líbí," usměju se na ní a rychle dodám „přeji ti úspěšný rok na vysoké škole!"

Snažím se vyžehlit svůj přešlap a Jan mě jen tiše pozoruje. Jenom si upraví své brýle na nose. Jako profesor určitě musí pouštět hrůzu. Z jeho napřímených zad a ramen jako pravítko mám strach. Bude patřit mezi nejpřísnějšího profesory? Vzhledem k tomu, že se narodil jako druhorozený syn patrně je jedním z nejváženějších šlechticů!

„Děkuju, já tobě také - " ale než stačí cokoliv dalšího říct, přiběhnou k ní mladší sourozenci dožadující pozornosti. Jejich otec se omluví a dojde se balit. Já mám čekat před jejich domem.

„Otec a strýcové nenávidí moderní mluvu, jsou to konzervativci, dávej si na to pozor! Mluv spisovně, nehrb se a každému se klaň," jakmile její táta zmizí začne mi dávat kázání „ale i když jsou tam přísní, jejich výchova z tebe udělá stejně urozenou jako jsem já a budeme spolu pořádat dýchánky!" tiše projeví radost, prvně se podívá kolem sebe a pak mě obejme. Ráda jí opětuju sdílenou radost.

„Už se nemůžu dočkat! Proč jsi vlastně podala přihlášku na rožmberskou fakultu?"

„Proč asi?" zakoulím očima, ale i když jsem to myslela zadobře, odpovědí mi je lehká facka.

„Tss, ani tohle nedělej, otec si zakládá na perfektní etiketě studentů!" chci Evu zabít, teď mě nemusí ještě školit „hádám, že kvůli hezkému císaři?" změní svůj tón na přátelský a prokáže mi v tónu hlasu, že se jí také líbí.

„Jo!" souhlasím s ní a podlomí se mi trochu kolena.

„Ano!" prudce rukama rozhodím rozčílením, že mě už zase opravuje výrazným tónem a hlasitě naštvaně vzdychnu.

„Zvykni si," zpraží mě a já lehce zrudnu, že mě musí opravovat za chyby zrovna kamarádka od dětství jako by jí urozenost vlezla na mozek a mlčím „mluv, co jsi chtěla říct? Mlčením se etiketu nenaučíš!"