Srdce pro císaře ✔

✤ 35 ✤

„Milé dámy a vážení pánové," zatleskal Ferdinand, když jsme se všichni sešli v tanečním sálu a já významně stála vedle něho. Sledovala jsem tiše celou rožmberskou rodinu, jak se chovají. Koukali nervózně na sebe, jestli jsme se nepomátli. Báli se, toho, co přijde jako ostatní dívky.

„Tento rožmberský dvůr navždy zůstane v mém srdci. Jako malý jsem se zde v zámeckém parku leccos naběhal a mám tu krásné vzpomínky," začal Ferdinand svou řeč a získal si od každého pozornost.

„Váš zámek, pane Viléme, patří mezi nejkrásnější hned po Pražském hradu," začal s formalitami a rožmberský vladař pyšně poděkoval, přesto byl také značně nervózní. Stála jsem sice vedle něho, ale jak jsem pochopila z většiny obličejů, spousta si myslela, že já se stanu jako budoucí císařovnou Rakouska-Uherska.

„Kromě své vyvolené, kterou později vyslovím, jsem zde našel ale také řadu cenných přátel, které chci vyzdvihnout," podíval se po otci a vladaři, kterému se viditelně orosil obličej a světlo z lustru se od něj odráželo. Za kapsy si vytáhl kapesníček a utřel se.

Natahoval svůj proslov tak dlouho, až si některé dívky začaly kousat své nehty.

Bylo to skutečně pro ně napínavé a nedočkavé.

„Slečno Zoe," oslovil jí jako první „váš smích je tak nakažlivý, nikdy jsem se s vámi nenudil a vždy jste mi vykouzlila úsměv na rtu!" uklonila se mu a on jí také.

„Slečno Edith, s vámi se tak moudře povídá, jste neskutečně sečtělá a mimořádná žena!" přistoupil před ní „neznám dívku, která by spolkla celou učebnici historii a k tomu příručku etikety!" uklonil se jí a políbil jí ruku na dlani. Lidé kolem ní lehce vzdychli závistí.

„Slečno Sid, vy jste také žena na správném místě," hrdě přistoupila před něj „mohu se vám s čímkoliv svěřit a vím, že vy nikdy nikomu nic neprozradíte. Umíte podporovat druhé. Jste velmi všestranná dvorní dáma," poděkoval jí za přátelství a seznámení, že určitě také zůstanou v kontaktu. Opět se uklonili a políbil jí na ruku. Následoval opět tichý povzdech přítomných dívek. Zbývala jsem jen já. Teď se otočí na mě, podlomí se mi nohy a přestanu dýchat.

„A pak vy, slečno Eliz," podíval se na mě a já se bála podívat do jeho oříškových očí, ještě nikdy nebylo tak jednoduché zvednout svá oční víčka a zůstat ledově klidná „jste," nadechl se a znovu udělal tichou několika vteřinou pomlku, zaleskly se mu oči slzami, že s nimi musel třikrát zamrkat, než konečně promluvil „dobrá přítelkyně," zaplašil slzy, zasekl se mu hlas a rozkašlal se. Vzal si sklenici vody za sebou a veškerý její obsah najednou vypil se třemi velkými doušky loky, aby neměl sucho v puse.

Můj úsměv ze rtu nezmizel. Ani jemu. Neprojevil totiž city.

Nepřišel ke mně blíže.

Neuklonil se mi.

Nepolíbil mi ruku.

Nic neudělal.

Jenom se otočil a vrátil prázdnou sklenkou zpátky za sebe lokajovi, který za ním v případě potřeby stál, kdyby ho potřeboval. A skutečně tam nestál jen tak. Zachránil tak Ferdinanda.

Sáhla jsem si na břicho, kde se nacházelo jeho dítě a zhluboka se nadechla. Jako by na tak dlouhou minutu někdo vysál veškerý vzduch z místnosti. Ta jako by se smrštila a drtila mě ze všech stran. Ničila mě. Tak nějak jsem se vnitřně cítila. Zničená.

Rožmberkové si viditelně oddychli stejně jako já a otec Ferdinanda přenesl svou váhu z jedné nohy na druhou. Stejně jako rožmberský vladař si utřel své čelo. Psychicky náročné to bylo pro všechny. Nejen pro nás dvorní dámy.