Srdce pro císaře ✔

✤ 18 ✤

Následující den dopoledne po testu z dějin raného středověku na 10. století, následoval seminář. Od rána hustě sněžilo a nálada byla mizivá. Mrzutí jsme byli tentokrát všichni z té zimy.

„No tak se trochu snažte," neměl ani bezejmenný chuť a energii po nás řvát a znuděně si podepíral hlavu.

„Já mám z mozku, kostku z ledu," hlasitě zamlaskne doktorand a zakoulí očima nad hláškou Helen.

„Ptám se vás na otázku, jestli jste si nevšimly na tu samou, která byla v testu! Nespěte!" mluvil o ranných Přemyslovcích, ale mé myšlenky se zaobíraly jen jedním směrem, a to rožmberským vladařem.

Mezitím doktorand vykládal o kruté bratrovraždě mezi Václavem a Boleslavem. Na chvíli mě probral ze snění, protože pro historii prolitou krví jsem měla slabost. Vycítil, že dávám pozor a podíval se na mě.

„Zcela přesně se neví, zda se to stalo roku 928 nebo 935, však dnešní historikové se přiklání k pozdějšímu datu. I když se v roce 1928 slavilo výročí," začal mluvit o číslech, ale já doufala více o té krvi.

Chtěla jsem se přihlásit o slovo, skoro jsem zvedala ruku nad hlavu, když změnil tématiku na politiku s naším vedlejším státem té doby s Východofranckou říší.

„A když se ženy míchají do politiky je vždycky peklo," zmínil politickou orientaci babičky svatého Václava, Ludmily a jeho matky, Drahomíry. Ale protože uškrcení šálou proběhlo bez jediné kapky krve, příliš mě jeho výklad nebavil. Přála jsem si jediné, aby skončila hodina.

Když se mi to splnilo, den bohužel nekončil. Po výtečném obědě a ještě lepším dezertu se mi sbíhaly sliny. Po zvěřině s rozšťouchanými brambory, dostal každý čtyři malé lívance se jogurtem a borůvky. Ulevilo se mi, když Jan ani Václav nezmínili, že by někdo nesměl dezert!

Na odpoledne jsem se nejmíň těšila. Strašně jsem se bála večera. A zrovna dneska čas letěl velmi rychle.

Proč když člověk chce, aby čas utíkal pomalu, letí? A když chci, aby to bylo naopak, hodiny s bezejmenným se vlečou?

Došly jsme si s dívkami pro vyšívání, abychom zabavily naše ruce a v jednom společenském pokoji na nás Rožmberkovny už čekaly.

„Musíme si zajistit místo u krbu, rychle holky!" uslyšela jsem hlas připomínající mečení kozy, patřící Isabelle.

„Běžíme," vyděsily jsme se s holkami a málem se s Isabellou střetly na chodbě „šup, musíme je předběhnout!" popoháněla jsem zbytek svých kamarádek.

Seběhly jsme schody a málem se na nich přes své dlouhé šaty přizabily. Edith našla své šití, které ji vypadlo až dole na schodišti, které jí předběhlo a skutálelo se. Pomohla jsem Zoe a vzala jí její šití, aby si mohla vykasat šaty. Běh jí působil potíže i ve sportovním oblečení. O pár metrů dál jsme slyšely další dívky, jak se hlučně bavily a mířily sem. Komnata měla dvoje dveře.

„Sedím vepředu!" křikla jsem, když jsem uviděla další dívky ze dveří od naproti a byla u krbu dřív než ony. Anna, Markéta, Lenka a Kateřina se mě skoro lekly, když jsem třískla dveřmi.

„Elizabeto," varovným hlasem mě Lenka zpražila, když se usadila přímo před krbem „zámkem se neběhá, dívky!"

„Drž mi místo!"

„Mě taky!"

Následovaly mě Sid, Zoe a Edith. Za ní v letu s pletacími jehlicemi běžely navzdory Rožmberkovnám ostatní dívky. Málem jsme se o kus tepla doslova popraly a vyrvaly si vlasy na hlavě. Ani jsme si nevšimly, že i bratři Rožmberkové byli unavení a s plnými břichy neslyšně leželi na pohovkách. Jen v tom šeru komnaty nebyli vidět. Studenti měli svoji komnatu pro sebe.