Srdce pro císaře ✔

✤ 30 ✤

Situace v následujících týdnech byla hrozná. Edith rodina chtěla, aby okamžitě přijela domů. Sid se v telefonu rodičům kála a slibovala pokoru, že bude lépe poslouchat Lenku a Zoe rodině se nedařilo dovolat. Lenka ji podezírala z uvedených špatných údajů.

Nečekala jsem, že moje rodina se k tomu postavila velmi v klidu. Nepoznávala jsem je, možná přeci Lenka s Honzou nějak museli víc mluvit s rodiči. Protože jejich reakce byla, že když chci být dvorní dáma a žiju si na zámku, ať se víc přizpůsobím a píšu rodině dopisy. Mobil jsem měla dát Lence, který mi má vrátit až na Velikonocích. Mám dojem, že tento rozumný trest vyšel spíše z hlavy Lenky, protože táta i máma bývají stejní cholerici jako Honza. Divím se, že osobně nepřijeli.

Skoro všechny semináře s dvojčaty byly úmorný, vidět je bez nálady a smutné, nás trhalo za srdce. Každý nenáviděl vladaře. Ke svým bratrům se zachoval hrozně. Dvojčata měla absťák a klepala se, nechal je na holičkách. Všichni je přehlíželi. Nebavili se s nimi. Jednou Pepa unikl, ale Ráďovi veřejně Vilém vynadal i před námi. Vyčítal mu naši neznalost, že za to mohou oni. Vysloveně ho zašlapal do země. Jakmile vladař odešel, doběhla jsem ho a bez řečí objala. Velmi nám chyběli odpoledne při společenských hodinách, ze kterých byli nekompromisně vyhoštěni. Nikdo se z nás však nebavil, nesmál, nehrál na hudební nástroje ani společenské hry. Smutně jsme si četly nebo šily. Byl to tichý protest za dvojčata.

Sid a Edith mi později odpustily, ale se Zoe jsme se stále nebavily. Já na ní byla stále naštvaná a ona zase na mě. Sofii jsem byla nevěrná s Filipem, který mi pomáhal vyrovnat se svou situací a dýchat v šílené a neutěšené atmosféře zámku. Napětí by se dalo krájet. Sofie se však na mě nezlobila, říkala že je má učitelka, ne vychovatelka jako její matka. Milenecký vztah jsme spolu tajily úspěšně dál. Dokonce mě podporovala, abych chodila po chodbách zámku s Filipem a zahladily jsme po sobě stopy. Jenže Filip nebyla Sofie, na kterou jsem si nějak nebezpečně zvykla v posteli. Často mi zamilovaně hladila břicho a já věděla, že i na ni přichází jaro.

První jarní dny probíhaly monotónně. Každé ráno nás Lenka budila, my poslušně vstaly a bez energie usedly do lavic, kde jsme se snažily dávat pozor. Měli jsme si všichni s Petrem nahrazovat přednášky, ale ani jeho to nebavilo. Přednáška trvala sotva pár minut. A kvůli němu jsme museli vstávat, abychom se pozdravili. Fakt super. Ani Petra to netěšilo. Oběd také nebyl příliš dobrý, bez výjimky jsme všichni přišli o poslední nejlepší chod.

„Ne, Eliz, tady jsem," zašeptala na mě Zoe a já se divila, proč se skrývá za dveřmi, když nás osm dívek, nejprivilegovanější i s tou Isabellou, máme dělat další společnost vladařovi. Zase stejná písnička, budeme se nudit.

„Nechoď tam, stejně budeme zase mlčky pokorně sedět a šít, za chvíli se z toho zblázním," zamračí se a položí si ruce na hruď „pojďme si číst do lepší společnosti, znám někoho, kdo nám chce předčítat!"

Vzala mě pevně za ruku. Navzdory našem sporům, jsme veřejně vystupovaly jako kamarádky. Na jednom jsme se shodly obě dvě, a to že o našem soukromí nemusí vědět celý rožmberský dvůr. Ani jedna nechtěla zbytečné pomluvy.

Odtáhla mě do jiné společenské komnaty, přešly jsme pár chodeb, až jsme narazily na skupinku dívek, která obklopovala dvojčata! Měla na tváři úsměv. No konečně! Nálada zde byla přívětivější a uvolněnější.

„Co tu děláte? Neměly byste být někde jinde?" znervózněl Pepa, když jsme se tu začaly všechny dívky shromažďovat „nechceme mít další problém."

„Ale my chceme být s vámi, ne s nimi," doslova jsem se přitulila k nohám Pepy, Zoe mu věnovala starostlivý pohled a Mia se také přidala, aby se ho něžně dotkla.