Srdce pro císaře ✔

✤ 16 ✤

Následující dny bylo peklo. Na zádech jsem měla nosit pravítko, aby mě drželo záda narovnaný. K tomu jsem si oblékala elegantní látkového rukavičky a trapně jsem každé ráno nechala Lenku, aby si vyfotila mé ruce. Každý večer je opět s fotkou kontrolovala, jestli jsou stejné. Podobně to bylo se zuby, kontrovala jejich stav, zda jsou správně vyčištěné. Bylo to tak ponižující! První dny jsem zkoušela ji poslouchat, ale pak to bylo úmorné.

Přísně mě trestala všemi možnými způsoby, pokud jsem nedodržovala jasně stanovená pravidla. Často jsem usínala na mokrých polštářích od slz.

Do toho, během společenských večerů jsem musela sedávat hned vedle Lenky, která se ode mě nehnula na krok. Audienci u vladaře měl každý mít minimálně jednou, někteří už jeli druhé kolo. Často jsem si všimla, jak vladař po mě kouká. Vždy jsem mu věnovala úsměv na dálku.

Od listopadu jsme z Krumlova nesměli, a tak byl s plesy utrum. I když mi něco Jan slíbil, ještě to nedodržel a já byla smutná. Tolik jsem se těšila na Ferdinanda! Ale on nikde nebyl. Přála jsem si ho tolik vidět!

Končil pomalu listopad a na našich seminářích s bezejmenným zůstalo přesně dvacet statečných žen. Jen sotva polovina nás přežila. Teď stačí jen napsat poslední dílčí průběžný test o 10. století našeho letopočtu a budeme všechny ženy propuštěny ke zkouškám.

Nebudu lhát, nebýt přísného dohledu Jana, který nás pravidelně kontroloval a zkoušel, zda jsme průběžně připraveny, nebyly bychom zde.

„Omlouvám se vám Elizabeto," vyrušila mě posledního listopadového dne služebná, když jsem se zahalila v ložnici do županu s ručníkem na hlavě a chystala se ještě učit na zápočtové testy „že vás ruším, ale rožmberský vladař si vám žádá, okamžitě."

„Teď?" zaskočeně na ní koukám a ukážu na sebe, že jsem už v županu, což ostatně sama vidí „víte kolik je hodin, skoro deset!"

Navíc, co by tomu řekl Jan nebo Lenka?

„Bolí ho záda a žádá si jenom vás!"

„Fajn, tak mi dejte deset minut a pošlete mi posilu, ať to stihnu," vlítly mi na pomoc čtyři mladé dámy. Sama jsem se oblékla do kalhot a svetru. Musím se omluvit, že jsem se právě umyla a nemůžu chodit po zámku v šatech, abych nastydla. Dívky mi pomůžou vyfoukat vlasy, upravit a nalíčit. Díky dalším osmi rukou jsem to zvládla docela rychle.

„Dále," prošla jsem vánočně ozdobeným zámkem až ke komnatám samotného vladaře, které se nacházely v prvním patře zámku. Následující víkend bude první vánoční neděle. Všude to krásně vonělo jehličím, pomeranči, skořicí a vanilkou. Moc jsem se těšila na Vánoce na zámku. Až mě mrzelo, že se mi domů zcela nechce a asi pozvu rodinu sem. Pokud dostanu svolení. Velmi rychle navzdory všem problémům jsem si to zde zamilovala.

Vladařovy komnaty byly ve velmi zachovalém stavu. Chodbou jeho předpokoji jsem nacházela obrazy jeho předchůdců, nejvíce zde byl viděn Vilém z Rožmberka, jeho předchůdce z 16. století. Tiše jsem obdivovala také renesanční nástěnné malby od Gabriela Blondeho, který pracoval i pro císaře Rudolfa II.

V předpokoji jsem čekala si minutu, než mě jeho lokaj uvedl do jeho soukromých komnat. Byla jsem vyděšená a zvědavá zároveň.

„Zachraňte mě prosím, slečno Elizabeto," kňučel na posteli a ležel už připraven na břiše „nedá se to vydržet."

Jeho ložnice byla tak velká a prostorná! Vstoupila jsem opatrně jedním krokem na koberec před sebou a příjemné teplo vycházelo z jeho velkého krbu.