Srdce pro císaře ✔

✤ 12 ✤

Když v tom se na mě svalil jako balvan a svým skoro svlečeným bílým zadkem dopadl na zem. Nad ním stála osoba, kterou bych zde v životě nečekala! Proč zrovna on, sám pan doktorand bezejmenný osobně? Kde se tady vzal? A vedle něho stála jakási paní podobného jeho věku s hrůzou v očích.

„Jsi v pořádku?" podala mi okamžitě ruku a vděčně jsem ji přijala. Byla to příjemná blondýnka v krásných smetanových šatech. Upravila jsem se do kabátu, který byl špinavý. Sakra, nebyl můj. Jak to Ferdinandovi vysvětlím?

„Co tu děláš? Řekl jsem ti, abys odešla, riskuješ!" jenže ta paní políbila tvář bezejmenného a po pozdravu za neznámou zachránkyní se zavířil prach. Užasle jsem na ní zírala.

Všechno se seběhlo tak rychle! Doktorand hravě zpacifikoval Dušana a utekl pod jeho hrozbou ještě s otevřeným poklopcem u kalhot daleko od známého tyrana.

Kdo to byla ta žena? On má bezejmenný taky kamarády? Dokonce ženu? Myslela jsem, že se s manželkou rozvedl. A vůbec, co zde dělá zrovna on, na Bechyni?! Copak dostal pozvánku?

Udavač! Zrádce! Nepřítel číslo jedna!

„Jestli řeknete rožmberskému vládci, kde jste byl a udáte své bratry, řeknu, co jsem viděla já!" útočně jsem na něj podívala, protože jsem ho nenáviděla do morku kosti! Dala bych mu facku! Uhodila pěstí do obličeje! Svrběla mi ruka v kapse od kabátu.

„Tak já vás zachránil a místo děkování mi vyhrožujete? To není zrovna dvakrát dobrý způsob, slečno Elizabeto," pamatuje si mé jméno a bručí úplně stejně jako na přednáškách a seminářích „Lenka vám snad nedala hodinu etikety, že nevíte, jak se chovat k významným členům rodiny?!"

„A proč zrovna vy, jste mi pomohl, dle vašich slov přeci žena musí muže poslechnout! Neměla jsem mu tedy roztáhnout nohy na povel?!" plivnula jsem na něj řadu slov včetně sprostých nadávek, protože zrovna s ním jsem vlídně mluvit nechtěla. Po tom, co nám všem dívkám dělal. A bylo mi zcela jedno, že jsem nevychovaná a drzá.

„Znásilnění je trestní čin. Neměla byste chodit po nocích v parku sama! Buďte ráda, že jsem zde byl. Kdybych zde náhodou nebyl, tak by to mohlo také dopadnout špatně! Pokud byste otěhotněla, tak by vás mohl bratr vyhodit!" hádáme se uprostřed parku.

Sakra! Měl mě Ferdinand doprovodit do zámku! Měla jsem jít s ním! Nechtěla jsem být vděčná zrovna bezejmennému. Teď jsem bohužel musela. Měl pravdu. A to mě štvalo. Kdyby nezasáhl, ležela bych bezbranná zde na trávníku a bůhví jak dlouho.

„Odkdy zrovna Vám na nás, dívkách záleží?" syknu na něj a je mi jedno, že proti mně stojí vážený šlechtic. Stejně patří k nejmladším. A má nejmenší akademický titul. I mladší dvojčata mají vyšší.

„Vy si myslíte, že je mi příjemné po vás křičet a vyházet vás? Chovat se k vám nevhodně? Jenže vladař chce vycvičit muže pro případ nouze, bitvy a války. Ty nesmím vyhodit! Bohužel ani takový jako je on," ukáže kamsi do dálky, kam Dušan zmizel.

„Ty bych vyhodil moc rád, ale nemůžu! Pak nemám vyhazovat dívky uherského původu! Kdo se v tom má sakra vyznat?! Když vyhodím studentku, svěřenkyni nejstarších bratrů, vyčítají mi to!" i on si na mě vybije svou zlost, ale hned na to se mi omluví, že za to nemůžu.

„Potřeboval jsem se opít a zmizet z Krumlova," uklidní se a pod maskou doktoranda najdu jeho druhou lidštější tvář „nikdy jsem nedostal pozvánku."

Zadívala jsem se s ním za zámek Bechyni a vzpomněla si, jak perfektní atmosféra vládne vevnitř. Jako například smát se a tancovat se svými vyučujícími, kteří mě překvapili svou upřímnou otevřeností a nakažlivým humorem. A hlavně teplo, ne zima jako tady venku. Na vteřinu mi bylo smutno. Kvůli němu. Byl sám. Daleko od ostatních. A ještě se ukrýval.