Srdce pro císaře ✔

✤ 17 ✤

Ve svém životě jsem chodila se dvěma kluky a zkušenost s nimi jsem měla také. Ovšem dle Honzy jsem měla nabýt i novějších vědomostí. Došel k informacím, že kromě konečně mých plnějších boků jsem přibrala i logicky prsa a jsem schopna strávit večer s vladařem. Byl něžný, opatrný a pomalý. Snad takový bude i vladař.

„Hned zítra ráno zajdu za vladařem, řeknu mu, že jsi se nám svěřila, protože jsi žena a bála ses. O všem jsi obeznámena a po šachách za ním půjdeš do ložnice. Lence se to nebude líbit, ale já si myslím, že lepší teď, než se nervovat dalších dnů nebo týdnů," s tím mě propustil a já se měla vrátit do svých komnat.

Lenka mě ještě jednou objala, že si mě snad vladař nezavolá. Mlčky jsem se uklonila a odešla do svých komnat. Šla jsem chodbou a chtěla se vydat do horního patra, kde byly komnaty služebnictva. Už jsem vkročila na první schod, když jsem uslyšela za sebou něčí hlas.

„Kdo pak tu tajně chodí po nocích, jaká myška nebo duch?"

„Fuj, pane Josefe, vy jste mě ale vylekal!" málem jsem dostala infarkt, když na mě vybafne. Chytnu se za srdce a málem vykřiknu do tiché noci. Tohle mi dělat nemůže! Srdce mi ještě rychle bije.

„Byl jsem u vladaře," mrkne na mě a já se začnu bát, jestli se mu snad nesvěřil. Raději se opřu o stěnu za sebou, než začne vyprávět, o čem se spolu bavili. Určitě to ví, pojmu podezření. Ráda bych se dostala už k sobě do postele.

„Občas je to i člověk a má světlé chvilky. Pojď se mnou, mám pro tebe důležitou zprávu!"

Rozzáří se mi oči, jestli to není dopis od budoucího císaře. Ale když vkročím do jeho soukromých komnat a usadím do krásně měkkého vypolstrovaného křesla, pouze mi předá krátký vzkaz. Rychle rozškubu obálku dopisu a snažím v šeru rozpoznat Ferdinandovo naškrábané písmo.

„Myslím na vás, slečno Elizabeto a mrzí mě, že jste dlouhodobě nemocná a nemůžete na plesy. O Vánocích přijedu za Vámi na rožmberský dvůr na Krumlov! Jde o první oficiální a diplomatickou návštěvu i s mým otcem. FHL."

Spadne mi kámen ze srdce a přijmu od Pepy sklenku červeného vína, nějak jsem to potřebovala.

„Tak co píše?" je velmi zvědavý, ale moje tvář prozrazuje vše. Vyskočím dva metry do vzduchu, a dokonce ho obejmu. Má za mě radost. Ještě že nám předává korespondenci, neznám lepšího muže, který by uměl dodržet slovo a pomlčet o tom. To že to pravděpodobně ví Ráďa, nepočítám. Dvojčata se radí, povídají, myslí a snad dělají všechno spolu.

„Jo, to už mimo jiné mi vladař říkal."

„On vám říkal i něco jiného?" zarazím se, když začal vytahovat šachy a doplnil mi skleničku vína, aby mohl láhev vyhodit a nevadila nám na stole. Jenže ze svého baru alkoholu vytáhl novou flašku. Vyhlášenou značku a dobrý rok vína jsem přeslechla, velmi ji chválil. Je mi jasné, že zrovna on by nekvalitní víno nikdy nepil. Potrpí si na lahodnosti a delikátnosti alkoholového nápoje.

„No tak trochu," zašimral se najednou na hlavě a díval se střídavě na mě a dřevěné dveře za mnou „prý si s vámi mám zahrát šachy, ukázat Vám, jak prohrát nad vladařem."

„Když budu nervózní, tak prohraju tak rychle, že rychlejší hru s nikým jiným nehrál," sarkasticky se na něj podívám.

„No výborně, aspoň budeš v něčem prvním," jenomže na to mi upadne výraz a on si uvědomí, že budu první ještě v jedné věci.

„Napij se pořádně!" nutí mě, ale já nejsem zvyklá. Nechci být opilá.

„A ještě," dohlíží na mě, ať dopiju i poslední kapku druhého vína. Prý tato božská ambrozie má kolem 15% dokonalosti. Drží Pepa v ruce lahvinku a čte mi její obsah. Už i můj mozek se dozvěděl o přítomnosti vína v žaludku. Uviděla jsem hvězdičky před očima. Snažila jsem se mnout čelo, abych uviděla před sebou Pepu nerozmazaně.