Srdce pro císaře ✔

✤ 20 ✤

„Ty jsi nám všem dala," u mé postele seděly zleva všechny Rožmberkovny, když jsem se probrala ve svých huňatých teplých peřinách, uviděla v jejich červených očích čiré zoufalství.

„Co se stalo?"

„Spadla jsi z koně, ty si to nepamatuješ?" udiveně se na mě Lenka sedící nejblíže, podívala a držela mě za obě ruce se slzami v očích „měla jsi vyražený dech, resuscitovali tě! Ach Elizabetko," pohladila mě po tváři.

Všichni kolem mě zaraženě seděli a plakali. Po tom, co jsem ztěžka otevřela svoje oční víčka, uviděla jsem naproti své postele i bratry Rožmberky. Po mé pravici se v kleče modlily mé přítelkyně. Já umírala? V ruce a na hrudi jsem měla napíchané hadičky. Za hlavou mi pípal nějaký stroj.

„Vím jen, že jsem utíkala. Velmi rychle jela bleskovou rychlostí a kůň neustále přidával na rychlosti. Líbilo se mi to. Chtěl víc a víc. Nechala jsem ho, i když mě vítr šlehal do obličeje. Hráli jsme si. V jednu chvíli jsem se cítila tak neohrožená, že jsem se pustila otěží, běžela střemhlav, aniž bych se držela a nechala se zcela vést," uvědomila jsem si, o čem tu zde mluvím a zamračila se. To mi nějak neodpovídalo. Mé líce lehce zrůžověly ostychem. Má hlava si vzpomněla na úplně jiný sled myšlenek z minulých dní. Ustrašený vladař s bratry na mě zírali v lehkém údivu.

„Nemluví z cesty?" byl slyšet Pepa, jak šeptá Ráďovi.

„Bě - běžela, běžela jsem a spadla!" zakoktala jsem se a shrnula vyprávění.

„Splašil se jí kůň, choval se divně a postavil se na zadní. Jsem ráda, že se ti nic vážného nestalo a žiješ," přistoupila ke mně Sid a po tváři jí tekly slza.

„Neboj mě nic není, a ten vraník za nic nemohl!"

„Uhodila jsi se do hlavy, nemůžeš si to pamatovat," oponuje mi a dá si Zoe ruce v bok.

„Bohužel si vše pamatuju. Už mi neteče krev?"

„Jaká krev?" dvakrát na mě zamrká nechápavě.

„No viděla jsem kapky krve ve sněhu!"

„Ale doktor ti řádně hlavu prohlédl," promluvila Lenka místo Zoe „dokonce vyloučil otřes mozku. Nemohla ti ta krev téct někdy jindy a odjinud?"

Ups, pomyslím si. No jasně! To bílé vladařovo prostěradlo! Okamžitě jsem si vzpomněla a zrudla v obličeji, jak moc mi bylo trapně. Veškeré myšlenky posledních dvou dní se mi splynuly v jednu. Očima jsem se podívala po holkách a chtěla zmizet pod peřinu, bránily mi hadičky.

„Mám výpadky paměti, nemůžu si pořádně vzpomenout."

„Buď ráda, aspoň si nepamatuješ, jak nám pan Svatoslav říkal výsledky z testu raného středověku!" a pak se Zoe omluvně podívala na zbytek rožmberské rodiny.

„Jo, jak jsme psali o té krvavé bratrovraždě!" řeknu hlasitým sebevědomým hlasem, protože jsem byla ráda, že jsem si vzpomněla.

„Koukám, že krev ti zatemnila mozek, uherská šlechtično, takže si ale pamatuješ?"

„Asi ano, jen nevím, jestli se ty věci staly včera nebo dnes večer," zamyslím se nad hříšnými vzpomínkami a zašimrám se na hlavě.

„No dnes je teprve odpoledne, ale vy praxe dvorních dam už máte za sebou na rozdíl ode mě," zakoulí Zoe očima a dá si záležet na zvýraznění posledních slov. Závistivě se podívá na vladaře.

„Tak snad jste nezapomněla i své vědomosti," ukončil lítostnou a žárlivou Zoe Honza „je božím zázrakem, že se vám nic nestalo! Byla jste tak dlouho v bezvědomí!" jemně odehnal Zoe, aby přišel ke mně blíž „kdybyste nebyla na hadičkách, potrestal bych vás tak, že byste si týden nesedla na zadek! Copak jsem na vás nekřičel, abyste nebyli tak rozjařený?! A takhle to dopadlo! Příště vás jen tak nikam nepustíme! To bylo letos naposledy!"