Čas nevrátíš

Část 40

Asi to byla opravdu událost, když se v té školce s nimi objevil, protože učitelky na něj koukali, jako na zjevení. A když jim ho Jay s Jamie představili, jako svého otce, čím vlastně i byl, málem jim vypadli oči z důlků. Musel uznat, že na té situaci, se dobře pobavil.

Jakmile předal děti do rukou učitelek a patřičně se s nimi rozloučil, tak při odchodu ještě informoval ženy, které měli na starost jeho malé zlobidla, že si je přijde odpoledne vyzvednout. Načež netušil, zda pochopily, co jim vlastně říkal, protože se tvářili dost zvláštně.

Teď je na cestě do firmy, kde na něj čeká jeho otec, který tam dorazil kvůli schůzce, co se má konat, tak o dvě hodiny. Po celý čas, co byl na cestě, se musel usmívat. Byl nadšený z toho, co právě zažil. I přes ty nepříjemné pohledy, které se na něj po celý čas upíraly, když vystoupil ze svého auta, si to s dětmi neskutečně užil. A popravdě doufal, že si to oni s ním, užili taky.

Ve chvíli, kdy zavřela dveře svého bytu, se jí spustily slzy, které se snažila po dobu, co Justinovi předávala své děti, udržet. Byla si vědoma toho, že je to jejich otec, ale i tak ji přišlo líto, že i když ji pořád milují a ona ví, že ji milují, není momentálně ta, kterou potřebují.

Seděla u dveří, po kterých se před chvílí sesunula dolů a snažila se utišit své vzlyky. Věděla, že nic špatného se nestalo. No i tak to, co v tu chvíli cítila, nemohla ovládat. Bylo to, jako kdyby se jí vzdalovali, aspoň tak to cítila.

Věděla, že jednou nastane ta chvíle, kdy ji už nebudou potřebovat tak, jako doposud, no netušila, že to bude tak brzo. I když na druhou stranu, si zase vybudují vztah se svým otcem, za co je nesmírně vděčná.

Pomalu se postavila ze země a přešla do koupelny, kde si opláchla obličej. Když se na sebe vzápětí podívala do zrcadla, zhrozila se z toho, co tam spatřila. Nakonec se rozhodla, dát si studenou sprchu, jakoby ji to mělo pomoct od pocitů, které se jí usídlili v duši a nechtějí odejít.

V poslední době, přesně od toho času, kdy začala brát ty nové prášky, se cítí, jako na emocionálním kolotoči. Někdy už si není jistá tím, co vůbec cítí a jestli to náhodou, není už přes míru. Rozhodla se, že když půjde v pátek, s Justinem k tomu lékaři, pozeptá se rovnou i na ty léky, co bere a hlavně, s ním probere vedlejší účinky. Protože to, co se s ní v poslední době děje, se jí zdá víc, než zvláštní.

Schůzka proběhla v rámci možností normálně. Otec souhlasil, že se o nově koupené nakladatelství, které nedávno získaly postará, za co mu byl nesmírně vděčný. A on se pomalu chystal na důležitou schůzku, se svými dětmi, které ho už určitě netrpělivě vyhlížejí.

Když se od dětí ráno dozvěděl, že v noci nemohli samou nedočkavostí usnout, musel se nad tím zasmát. On měl totižto ten samý problém, s čím se jim vzápětí i svěřil. Co oni okomentovali tím, že aspoň vědí po kom jsou.

Jeho otec, hned po schůzce a jejich rozhovoru, který se týkal Lexie odešel, protože měl ještě své povinnosti, které si musel splnit. Máma ho totiž poslala na nákup a určitě doma netrpělivě čekala, až dorazí, tak pospíchal. Neměl tušení, co tak důležitého měl koupit, že to nemohl zaobstarat, někdo ze služebnictva, kterého mají v domě dostatek, ale budiž.

Bylo půl druhé, když zaparkoval u školky. Následně vystoupil z auta a ve chvíli, kdy se chtěl rozejít k hlavním dveřím, ho zastavila jemu neznámá žena. „Dobrý den." Pozdravila ho slušně a on na její pozdrav vzápětí odpověděl. Netušil, co po něm chce, no neměl v úmyslu se s ní zdržovat. Když se vzápětí, co jí odzdravil chystal odejít, zastavila ho svou otázkou. „Vy jste opravdu otec dvojčat?" Zeptala se ho, jakoby tomu snad nevěřila. Za první, nevěděl, co jí je do toho a za druhé, neměl na ni čas. „Ano. Máte s tím nějaký problém?" Odpověděl nepříjemně a doufal, že po jeho rázném tónu, se jí zbaví. Nemá rád všetečné otázky. Hlavně ne od lidí, které ani nezná. „Ne,... jen jsem byla zvědavá. Promiňte." Vyhrkla ze sebe zaskočená Beta, která stála v tu chvíli před ním a asi nevěděla, co by měla od šoku udělat, protože se vůbec neměla k odchodu. A tak zvláštně na něj civěla. Nechápajíc, nad ní zakroutil hlavou a hned se vydal k hlavním dveřím.

„Dobrý den, přišel jsem si pro Jaye a Jamie." Oznámil vesele učitelce, když otevřel dveře místnosti, ve které se nacházeli jeho děti. „Ano, ano. Hned je....." Ozvala se učitelka se širokým úsměvem ve tváři a nestihla ani dopovědět, když mu ty dvě malé neřízené střely, skočily se smíchem do náručí. „Tati, tati." Vypískly oba dva najednou a on měl dost, co dělat, aby ten nápor, jakým na něj skočily, ustál. „Jsem tady." Odpověděl se smíchem, přitom, jak se snažil udržet rovnováhu. „Půjdeme domů, za maminkou, ano?" Dopověděl a čekal, zda mu odpoví na jeho otázku. Jakmile začali horlivě přikyvovat, byl spokojený. Vzápětí se rozběhli do šatny, kde se přezuli a společně se pak vydali k jeho autu, se kterým je následně vezl domů.

Po celou cestu, se jim nezavřeli ústa. Znovu mluvily jeden přes druhého a znovu jim nerozuměl ani ťuk. Z toho, co přece jen pochopil, tak je spolužáci zpovídali, ohledně jeho osoby. Což samozřejmě jeho děti náležitě využily a barvitě jim popsali, kdo a co je zač muž, který je přivedl do školky. Prý pozorně poslouchali i učitelky, z čeho byl značně překvapený.

Bylo už něco málo po poledni a ona čekala, až se její dvě malé potvůrky, vrátí domů. Nemohla se dočkat, až ji budou vyprávět, co všechno ve školce zažili. V cukrárně šlo všechno tak, jako vždy. Co znamenalo bez větších problémů. Akorát jen Ianovi se povedlo poplést objednávky, ale to se od nového, zaučujícího se zaměstnance dalo čekat. Jak se říká,.... Nikdo učený z nebe nespadl. No ne?