Čas nevrátíš

Část 43

Mluvili spolu dost dlouho na to, aby si mezi sebou, hodně věcí vyjasnili. Řekla mu, jak to tehdy cítila ona. I to, že se odstěhovala, jen pár měst od jejího rodného, tak nechápe, jak je možné, že ji ten soukromí detektiv, kterého si najal Justin, nenašel. Jelikož skrývat se před ním, neměla v úmyslu. A v neposlední řadě, mu řekla i to, jak doufala, že se jednou objeví u jejích dveří a bude je chtít zpět.

Řekla mu absolutně vše a nic mu netajila. Slzy ji stékaly po tvářích, když mluvila. Nebylo pro ni lehké, povídat mu o všem, co s dětmi prožila a s čím se potýkala. Pověděla mu i to, že nejhorší pro ni, bylo to uvědomění, že byla na děti sama a neměl by se o ně kdo postarat, kdyby se s ní, náhodou něco stalo. Co jí vlastně donedávna pronásledovalo pokaždé, když viděla jiné rodiny s dětmi, kde byli oba rodiče.

Pověděla mu i o domluvě, kterou měla s Dominikem a Riou, ohledně dětí v případě, kdyby se s ní opravdu, něco stalo. V tomhle případě byla nesmírně ráda, že se Justin i s jeho rodinou objevil a hlavně, jaké stanovisko zaujal vůči svým dětem on.

Protože i když na něj v té době měla zlost, která ji doteď sice ještě zcela neopustila, musela uznat, že ji spadl kámen ze srdce a zároveň ji v tu chvíli přišlo i vhod, že se o své děti zajímá v takové míře, jak on tak i zbytek jeho rodiny, jelikož si byla jistá, že pokud se s ní jednou, doopravdy něco stane, tak o její malé zlobidla, bude dobře postaráno.

Své přátele měla moc ráda a taky si je vážila, ale co se týče jejich dětí, nerada by jim přidělávala starosti. Samozřejmě, že kdyby nebyla jiná možnost, věřila jim, že se o ně dobře postarají. No byla by to pro ně, dost velká odpovědnost, se kterou jich pokud možno, nechtěla zatěžovat.

A teď už ani nemusela, poněvadž se s příchodem Justina a jeho rodiny, vlastně odpovědnost za její děti, přenesla na ně, za co byla vděčná. Proto, když viděla, že mají skutečný zájem, se s nimi stýkat, i když nerada, ale souhlasila s tím. Když mohli mít její děti, ve svém životě další lidi, co je budou milovat, aspoň z poloviny tak, jako ona,....... No, co říct? Nebyla by dobrá matka, kdyby to nepovolila.

Domů dorazil, až něco po půlnoci. S Lexie toho měli na probrání hodně a byl moc rád, že i když mu neodpustila, co v koutku duše doufal, že se jednou stane, tak si ho přece jen vyslechla. Pravdou bylo, že když jí poslouchal, jak to brala ona a jak zraněná byla, srdce se mu sevřelo bolestí, čím vším si sama musela procházet.

Neuměl si ani představit ten strach, který byl v její duši všudypřítomný, když se dozvěděla, že na světě nebude tak dlouho, aby mohla své děti, provést životem, až do dospělosti. Když od ní odcházel, chtěl si ji přivinout do náruče, ale obavy z toho, že by něco pokazil, mu to nedovolily.

Následně se rozhodl, co hodlal i dodržet, že už je nikdy neopustí a bude je chránit, co mu budou síly stačit. Ono to vlastně nebylo momentální rozhodnutí, spíš se v tom jen utvrdil, protože o tomhle, byl už rozhodnut dávno. Přesně v den, kdy je našel a zjistil, že má děti i svou družku, zpět ve svém životě.

Když Justin odešel, šla si dát sprchu a pořád si přehrávala jejich rozhovor. Když si všechno, co se dozvěděla, dala dohromady, usoudila, že oba dva se ve svém rozhodování, před lety, unáhlili. To neznamenalo, že by mu jeho chování, které vedlo k událostem, co pak následovaly, odpustila. I když daleko, už od toho přece jen neměla.

Po tom, co domluvil Justin, mluvila ona. No, bylo na něm znát, že měl co dělat, aby udržel své slzy tam, kde měli být. I když tu a tam, mu i tak nějaká utekla. Uvědomila si, že po celou tu dobu, kdy se ona cítila, být ním zraněná a zrazená, tak on si po celý čas, zase vyčítal to, co udělal. Do postele ulehla s vědomím, že oba dva, se po celou tu dobu trápily stejně, i když každý z jiného důvodu.

No i tak, se po jejich povídání si, cítí nějak lehčeji. Neumí to jinak popsat. Konečně zná pravdu o tom, co se vlastně před pěti lety stalo v den, kdy se jich, tak unáhleně zřekl. A musí uznat, že nebýt toho nedorozumění mezi nimi, které vygradovalo až k tomu, že se víc, jako pět let neviděli, mohly být už tehdy rodina.

Vždy byla přesvědčená o tom, že Justin nechtěl děti a že nechtěl ani ji. A teď, když se dozvěděla důvod, pro který se tak zachoval, pohlíží na celou jejich situaci z jiného hlediska. No i tak, ta nedůvěra k jeho osobě, i když si toho už dost vyjasnily, v ní stále přetrvává. I když už ne, v takové míře, jako předtím.

Justin uléhal do postele s myšlenkou, že jejich rozhovor proběhl vcelku dobře. Konečně po tak dlouhé době, se mu ulevilo. A to z jediného důvodu, který mu už po pět let, nedal pořádně spát. Dnes v noci, se totižto dočkal toho, že se mohl Lexie omluvit za všechno, co jí provedl a taky ji mohl vysvětlit, co a jak, se v té době událo.

A i když, ještě nenastal čas, aby mu odpustila i tak usínal, klidnější a vyrovnanější, než kdykoliv předtím. Celá ta tíha, co ho po tu dobu přímo drtila, se rázem, jakoby rozplynula. Co neznamenalo, že se přestane snažit, to ne. Bude se snažit o to víc, protože svou rodinu chce zpět, i kdyby to mělo trvat věčnost, i tak bude stále bojovat o to, aby jednou, byli všichni spolu.

Nastalo ráno a děti, byli už zase vzhůru dřív, než ona. Pousmála se nad tím výjevem, co uviděla, když vstoupila do kuchyně. Jay stál u stolu i s toustovým chlebem a Jamie byla na cestě za ním i s nutellou, kterou vyndala ze skříňky.

Chvíli se divila, jak se tam dostala, protože to bylo dost vysoko. Ale pak si všimla židle, která stála nedaleko skříňky, kde byla sladká pochoutka, kterou si chtějí namazat na chléb, schovaná.

Vypadaly tak roztomile a to s jakým zápalem, si dělali snídani, ji vykouzlilo široký úsměv na rtech. „Copak to tady vyvádíte?" Pronesla na oko rozhořčeně, do ticha místnosti, kde bylo v tu chvíli, rázem slyšet, jen šustění pytlíku od toustového chleba. Málem neudržela vážný obličej, když viděla jejich zaskočené tvářičky.