Čas nevrátíš

Část 22

Dominik s Nicky odjížděli a ona zůstala stát u dveří cukrárny. Dívala se za nimi, dokud jejich auto neodbočilo do vedlejší ulice. Bylo půl osmé, když odjeli a Lexie, už byla ze všeho vyčerpaná. Děti ji usnuli na sedačce v obýváku, tak se rozhodla, že je vykoupe až ráno. Opatrně, aby je nevzbudila, jednoho po druhém, odnesla do jejich postýlek a vysvlékla je. Pak už sama zalehla do té své. Netrvalo dlouho a usnula, jako špalek.

Justin z domu rodičů odcházel s moc dobrou náladou. Zdržel se tam celkem dlouho. Z dnešního dne byl nadšený, ale i poměrně dost unavený. Vždy si představoval, že mít děti je brnkačka. No dnešek ho vyvedl z omylu. Ti malí rošťáci ho zničili za pár hodin víc, než kdyby byl celý den v posilovně.

Musel uznat, že výdrž měli fakt dobrou. Ani na chvíli se nezastavili. Pořád něco vymýšleli a on nebyl pozadu. Nechápe, jak to celé ty roky, Lexie mohla sama zvládat. Když on je odrovnaný, hned první den, co s nimi byl. Jakmile dorazil domů, stihl si dát ještě sprchu a pak už nedokázal udržet otevřené oči. A ve chvíli, kdy dopadl na postel usnul, jako mimino.

Týden uběhl, jako voda a on se nemohl dočkat, až znovu uvidí svou družku a své děti. Den, co den na ně myslel, nemohl si pomoct. Po celý ten čas, co byli pryč, se mu při každé příležitosti, jeho myšlenky ubíraly směrem k nim.

Věděl, že dědeček si nenechá ujít příležitost, aby je mohl, co nejdříve vidět. Počítá s tím, že už kolem druhé hodiny, bude sedět v cukrárně u Lexie. Takže se rozhodl, že hned z práce se za ním zastaví, aby je mohl taky vidět. Kdyby neměl, ještě jednu důležitou schůzku, ohledně nakladatelství, které před nedávnem koupil, rozešel by se za nimi okamžitě.

V pátek dopoledne, dorazili konečně domů. To, co se dozvěděla, se jí moc nelíbilo, ale nešlo s tím nic udělat. Jediné, co jí zbývá je smířit se s nastalou situací. Naštěstí má ještě nějaký čas a ten chce strávit, co nejvíce se svými dětmi. Proto se taky rozhodla, že okamžitě přijme nového číšníka, aby mohla plně zaučit Alexe, ohledně vedení cukrárny.

Má v plánu mu pomáhat, ale jen dopoledne, když budou děti ve školce. Jinak má v úmyslu věnovat se výhradně, jen svým dětem. Bylo už odpoledne, děti byli právě po obědě a vyprosili si, aby si mohli jít hrát se svými kamarády do dětského koutku. Samozřejmě, že je pustila. Celý týden byli mimo město, tak si se svými kamarády, mají o čem povídat.

Když scházela dolů do cukrárny všimla si, že Justinův dědeček, už sedí u rožního stolu. Celý týden přemýšlela o tom, co by bylo nejlepší pro její děti a jak to všechno zařídit. Po tom, co jí bylo oznámeno, musela začít myslet na jejich budoucnost, která bude časem nevyhnutelně bez ní.

Jen doufala, že bude o její potvůrky dobře postaráno. Myslela si, že bude mít dostatek času je všechno naučit. Prožít s nimi jejich první lásky, první zklamání, první výhru i prohru v životě. A taky je připravit na její odchod, když budou dostatečně starý, aby to pochopili, ale když se prognózy zničehonic změnili, musí se přizpůsobit i ona.

„Alexi, tvůj druh má ještě stále zájem pracovat u nás?" Křikla na něj, když procházel kolem ní. Před časem se jí ptal, jestli by u nich v cukrárně náhodou nemohl pracovat Ian. Je to jeho druh a samozřejmě, že je omega. V tom čase o tom, ještě tak moc nepřemýšlela. Bylo to na začátku, když otvírala cukrárnu a tehdy, ještě neměla ani tušení, jestli náhodou do dvou měsíců nezavře, pro nedostatek zákazníků. Tak nechtěla nabírat víc lidí, než bylo potřeba.

Alex ji odpověděl, že Ian má stále zájem u ní pracovat a tak mu řekla, aby se jeho druh dostavil v pondělí dopoledne do cukrárny, že si projdou spolu pracovní smlouvu. A když s ní bude souhlasit, může svého druha začít zaučovat na pozici číšníka.

Alexovo nadšení bylo znát na první pohled a to ještě netušil, že jakmile zaučí na své stávající místo Iana, tak zase ona zaučí jeho, na místo vedoucího cukrárny. Alex se po rozhovoru s Lexie, i s úsměvem na rtech odebral zpět, ke své práci a Lexie si šla promluvit s Justinovým dědečkem.

„Dobrý den, pane Devenporte." Pozdravila ho mile. Pozorovala ho celý čas, co byla dolů a všimla si, že ani na chvíli nespustil svůj zrak ze svých vnoučat. Jakmile ho oslovila, starý pán se postavil a na pozdrav ji s úsměvem stiskl ruku. „Jsem ráda, že jste přišel." Dodala, ale víc nestihla, protože přiběhl malý Jay, který se očividně snažil svou maminku chránit.

„Mami, není to ten pán, co byl s tou zlou tetou u nás tehdy v noci?" Vypískl Jay zadýchaně. Pamatuje si ho, protože byl k té zlé tetě nejblíže.

Lexie se s úsměvem otočila ke svému synovi, dřepla si k němu a něžně ho pohladila po jeho malé tvářičce. Už dlouho přemýšlela, kdy by svým dětem měla říct, že mají i jinou rodinu, nežli jen ji a asi nastala ta správná chvíle, protože s tím, co řekla malému Jayovi, vyrazila dech i jeho pradědečkovi.

„Jayi broučku. Tenhle pán, co tady teď stojí, není cizí a není ani zlý. Je to tvůj pradědeček." Ukázala směrem k panu Devenportu a doufala, že udělala správnou věc, protože vrátit to už nemohla. Viděla na svém synovi, že je zmatený. A tak se mu to snažila vysvětlit, takovým způsobem, aby to, co nejlépe pochopil.