Čas nevrátíš

Část 29

Jakmile ho Jay odvedl k Jamie a Nicky, dlouho na nohách nevydržel. Nevěděl, jestli se na něj děti domluvili, ale znenadání na něj, všichni tři skočili a on pod tím náporem padl k zemi, jak sekera do vody. Ještě že ta podlaha byla měkká, jinak by pravděpodobně skončil s naraženým zadkem.

Jakmile dopadl na zem, děti se mohli uřehtat smíchy. Samozřejmě, že jim to nedaroval a začal je honit, po celém koutku. Nakonec se všichni uklidnili a dotáhli ho, hrát si se stavebnicemi, kde děti s jeho pomocí stavěli nový domeček pro maminku, kde by měli, každý svůj vlastní pokojík.

Netušil, co za byt mají nahoře, ale odhadoval, že velký asi nebude, když děti touží po tom mít své vlastní pokojíky. Když se jich zeptal, jestli to řekli mamce, odpověděli mu, že ne. Prý ji nechtějí dělat starosti. No, časem by se jim, ale prý líbilo, kdyby měli každý svůj vlastní pokojíček.

Chvíli, ještě stavěli a všiml si, že Jay má větší pokojík, než Jamie. Když se ho zeptal proč, řekl mu s úsměvem, že s ním přece bude bydlet Nicky, tak je prý samozřejmé, že potřebují víc místa. To mu připomnělo, že si musí promluvit s Lexie o tom, jak to vlastně je mezi jeho synem a jeho kamarádkou. Jestli se na druhy jenom hrají, nebo jimi opravdu jsou.

Uvědomil si, že se na to mohl zeptat Dominika, když s ním mluvil o zdravotním stavu Lexie, ale pravdou bylo, že v té chvíli, na nic jiného nedokázal myslet, než na ni. Právě dodělával dveře na domečku, když mu přišla esemeska od rodičů, že je čekají u stolu.

Vmžiku se tam podíval a když zjistil, že na něj hledí, mávl na ně, aby je ujistil, že o nich ví. Pak pohledem vyhledal své ratolesti a promluvil na ně. „Děti." Oslovil je všechny najednou a tím upoutal jejich pozornost. „Chcete poznat své prarodiče?" Na odpověď čekat nemusel, protože mu okamžitě začali pískat přímo u uší. „Ano, ano, ano!" Vypískli všichni tři najednou a vzápětí se přesunuli k němu. Justin se postavil a následně, i s dětmi se rozešel ke stolu, kde seděli jeho rodiče, kteří čekali, až osobně poznají svá vnoučata.

Chvíli pozorovala jejich stůl a zahlédla, jak se k nim blíží Justin i s dětmi. Musela se pousmát, nad tou situací, kdy představoval dětem, své rodiče a jejich prarodiče. Byli tak nadšení. I od svého stolku viděla, jak jim svítí očka. Nakonec svůj pohled stočila k papírům, které se toužebně dožadovali její pozornosti.

Už měla skoro všechno hotové, když si všimla, jak od stolu, kde seděla Justinova rodina, běží malý Jay přímo k ní. Netušila, co konkrétně se stalo, ale věděla jistě, že se to hned dozví. Když zastavil před ní, rozrušením nemohl ani mluvit. Chvíli čekala, než z něho vylezlo, kvůli čemu k ní přiběhl.

„Mami, mami, karaoke! Zapneš nám ho? Táta slíbil, že půjde s námi zpívat!" S očima upřenými přímo na ni a doufajíc, že jim to dovolí, čekal její brouček, na svou odpověď. Když viděla tu radost v jeho očích, nemohla jinak, než mu s úsměvem přikývnout na souhlas. Co mu asi stačilo, protože vzápětí se rozběhl zpět a už z dálky jim oznamoval, že maminka jim to dovolila.

Když viděla, že ta malá raketa, už doběhla ke stolu, sama se postavila ze židle a pomalu se rozešla k malému pódiu, které občas využívají právě na tyto účely. Jakmile došla na místo, zapnula aparaturu, která náleží ke karaoke systému a vzápětí promluvila do mikrofonu.

„Vážení zákazníci." Usmála se na všechny přítomné, když si všimla, že si získala jejich pozornost. „Na naléhání dětí, je pro dnešek znovu v provozu karaoke. Tak pokud budete mít chuť, zazpívat si se svými dětmi, klidně ho využijte." Rozhlédla se po cukrárně a v tu chvíli k ní přiběhl Jay i s holkami, aby si mohli vybrat písničku, kterou si zazpívají s tátou. Tím, že jim četla názvy písniček, jim taky pomohla si vybrat. Pak se už odebrala z pódia pryč, protože za dětmi mířil jejich táta. Popravdě se moc divila, že se k tomu nechal přemluvit. Moc dobře totiž ví, jak to se zpěvem má a dost pochybuje, že se u něj za ta léta, co se neviděli, něco ohledně toho, změnilo.

Nemohl uvěřit, že se k tomu nechal přemluvit. On a zpěv, to jsou dvě věci, co zaručeně nejdou dohromady. A i když se to dětem snažil vysvětlit, stále si trvali na svém. Nakonec nemohl jinak, než souhlasit a doufat, že jim to Lexie zatrhne. Bohužel, toho se nedočkal.

No, když malý Jay, už za běhu a s úsměvem na tváři křičel, že jim to maminka dovolila, málem utekl s brekem. No, co by otec, pro své děti neudělal, no ne? Nakonec se jen přece odhodlal a postavil se k tomu čelem.

Mimochodem rodina, která zůstala sedět u stolu, se mu neskrývaně smála, už v ten okamžik, co jim to slíbil. Řekl si, že když z toho budou mít děti radost, tak proč by jim ji nedopřál. Blížil se k pódiu a jeho oči zabloudili směrem k Lexie. Byla tak krásná, i když vypadala dost vyčerpaně.

Chytil se mikrofonu a první, co udělal bylo, že se dopředu omluvil zákazníkům, kteří tam seděli a budou ho muset poslouchat. Pak když spustila písnička a děti začali zpívat, málem si z nich sedl na zadek. Byli úžasní a všiml si, že nadání na zpěv, díky bohu zdědili po mamince, za co byl rád, protože on osobně zpívá strašně, takže nikde jinde, než ve sprše, ho nikdy nikdo neslyšel. Tedy až doteď.

Naštěstí, když dozpívali svou písničku, šli zpívat další děti s rodiči. Dokonce se děti dočkali i potlesku, co ho mile překvapilo, když jim to svým skřehotáním tak kazil. No co. Hlavně, že byli děti šťastné. Samozřejmě, že jeho rodiče i s dědečkem, byli asi nejhlučnější. Všiml si, že i Lexie nezaostávala a tleskala s úsměvem ve tváři.