Čas nevrátíš

Část 23

Sedla si na židli, která patřila ke stolu, kde seděl pan Devenport. Pomalu si k sobě stáhla svého syna, posadila si ho na kolena tak, aby ho měla otočeného k sobě a začala mu vysvětlovat, jak se to stalo, že má teď pradědečka.

„Jayi broučku." Něžně ho pohladila po vláskách. „Pán Devenport je dědeček tvého tatínka a tím pádem, je to taky tvůj pradědeček." Řekla mu s úsměvem. Pak mu vysvětlila, že už delší dobu, se na ně dva chodí dívat a chtěl by je poznat. Tedy pokud on a jeho sestřička budou chtít. Malý byl z té zprávy zmatený. Neustále svůj pohled přesouval z matky na staršího muže, který seděl hned vedle nich. Lexie si jeho zmatení všimla a řekla mu, že se klidně může ptát na cokoliv, co bude chtít vědět. Pověděla mu, že mu popravdě odpoví, tedy pokud to bude možné.

Netrvalo dlouho a u stolu se objevila Jamie, která hledala Jaye. Jay ji hned zvěstoval, co se dozvěděl a oba dva byli nadšení, ale i zmatení, že mají pradědečka. Vzápětí se začali vyptávat na svého tatínka, o kterém chtěli vědět, co nejvíce.

Když jim pak řekla, že se jejich tatínek v cukrárně určitě zastaví, aby se na ně podíval a oficiálně se jim představil, málem vyskočili z kůže. To, že je jejich tatínek Justin, který s nimi byl v ZOO, to si nechala pro sebe. Děti byli k nezastavení, jakmile se osmělily, vrhli se na starého pána a nenechali ho vydechnout.

No nezdálo se jí, že by mu jejich pozornost nějak vadila. Spíš si to užíval plnými doušky. Asi po deseti minutách řekla dětem, že se musí vrátit k práci, ale oni dva se můžou klidně věnovat pradědečkovi. Pak už jen s úsměvem na tváři odešla a nechala je samotné.

Justin nejstarší nemohl uvěřit vlastním uším, když Lexie řekla dětem, kdo doopravdy je. Byl šťastný, jako blecha a nevěděl, kterému z nich odpovědět dříve. Děti na něj hrnuli otázku za otázkou a on se jim snažil na všechny, co nejlépe odpovědět.

Byl, jako v obležení a moc se mu to líbilo. Když děti na chvíli odešli za jejich mámou, okamžitě zavolal Justinovi a v rychlosti mu řekl, co se stalo. Jeho vnuk si nejdříve myslel, že si z něj dělal nemístnou legraci, no po chvilce řekl, že přijde hned, jak to bude možné.

Když domluvil se svým dědečkem, chvíli mu trvalo, než si uspořádal své myšlenky a uvědomil si, co mu to vlastně říkal. Nevěděl, co jí přesvědčilo k tomu, aby jen tak řekla dětem, že mají rodinu, o které nevěděli, ale byl za to nesmírně rád.

Nemohl se dočkat, až je uvidí a bude si s nimi znovu moct povídat. Ta neděle, kterou s nimi strávil, byla pro něj kouzelná a teď s nimi bude moct být, už jako jejich táta, co mu dělá největší radost. Nemohl uvěřit, že má tolik štěstí a pomalu získává svou rodinu zpět. Kdyby neměl tu zpropadenou schůzku, už by byl na cestě za nimi, no bohužel nešlo to.

Lexie se zpovzdálí dívala, jak se její zlatíčka věnují svému pradědečkovi. Nikdy by si reálně nepomyslela, že se jednou Justin ukáže a bude chtít být pro děti otcem. Dlouho po tom, aby se ukázal toužila, ale jednoho dne, ani už neví, kdy se to přesně stalo, ztratila naději, že by se jí, její touha někdy splnila.

Potřebuje vědět, že její děti budou v životě šťastné a doufá, že jim to Justin s jeho rodinou i umožní. Potřebuje vědět, že o ně bude dobře postaráno, když ona už u nich nebude. Stále je pozorovala a když viděla jejich vysmáté tvářičky, byla spokojená. Nic víc ve svém životě nechtěla, jen to, aby její děti byli zdravé, šťastné a spokojené.

Jak se tak na ně dívala, vyrušilo ji vibrování, které se neslo od jejího mobilu. Když pohlédla na displej a uviděla Dominikovo jméno, musela se usmát. Od té neděle se mu neozvala. Po těch zprávách, co slyšela neměla na to sílu. No věděla, že říct mu to musí, už jen proto, že ho časem musí seznámit s otcem jejích dětí.

„Dome, copak je tak naléhavé?" Řekla se smíchem po tom, co mu asi po sedmém zvonění zvedla. Chtěla vědět, jak dlouho bude volat a zjistila, že by se asi jen tak nevzdal.

„Doufám, že už jste doma, protože kolem půl šesté jsem u tebe i s Nicky, jako na koni!" Pronesl autoritativně. Celý týden se jí nemohl dovolat. Nevěděl, jestli jsou v pořádku, jestli se jim něco nestalo. A teď mu to jen tak se smíchem zvedne!

„Budu vás čekat, slibuju." Řekla vážným tónem a vzápětí na to, po slovech vidíme se položila hovor. Z jeho tónu hlasu, si uvědomila, že musel mít o ní starost, když mu nezvedala mobil. No v tu chvíli, na to prostě neměla. Kdyby s ním tehdy začala mluvit o tom, co se dozvěděla, sesypala by se a to nemohla dopustit, už jen z toho důvodu, že tam měla své děti, o které se musela postarat.

Konečně měl po schůzce a mohl odejít z firmy. Za ten týden zaměstnal novou sekretářku, se kterou je pro něj radost pracovat. Uvědomil si, že té předešlé se měl zbavit už dávno, jelikož o své práci nevěděla zhola nic. No i když v posteli byla třída, to musel uznat.

Ještě než odešel ze své společnosti rozloučil se, se svou novou sekretářkou a popřál ji hezký víkend. Pak už jen nastoupil do výtahu, který ho svezl do garáží, kde na něj čekalo jeho auto. Asi po pěti minutách parkoval u cukrárny, kde už přes okno viděl, jak jeho děti visí na jeho dědečkovi, který se usmívá od ucha k uchu.