Čas nevrátíš

Část 56

Justin nevěřícně pozoroval svou družku. Připadala mu, jako před zhroucením. Po celém těle se chvěla a ten její pohled, kterým jakoby se dívala do prázdna, ho až vyděsil. Nečekal a přitáhl si ji do objetí.

Pravdou bylo, že se v posledním čase, co se týkalo její osoby, držel zpátky z obavy, aby ji náhodou od sebe neodradil. Ale jak si stihl všimnout, udělal obrovskou chybu, protože si až doteď neuvědomil, že byla vlastně na všechny ty pocity i obavy, co se v ní odehrávali sama.

Pomalu se s ní přesunul k pohovce, kterou kancelář disponovala a i s Lexie se na ni posadil. Držel ji ve svém pevném objetí a cítil, jak se mu pomalinku poddává. Chvíli to trvalo, ale přece se jen vzpamatovala.

Netušila, co se to s ní v poslední době děje. Takové stavy, za celý svůj dosavadní život ještě neměla. Pohlédla na Justina, který ji pevně držel a pak spatřila lékaře, který ji pozorně sledoval. „Já,.... omlouvám se. Nevím, co se to se mnou v poslední době děje." Pronesla směrem k oběma mužům a měla, co dělat, aby se nerozbrečela. „Já, rozhodla jsem se, že do toho nepůjdu." Ve chvíli, jak to dořekla, spatřila Justinův zhrozený obličej. „Proboha proč?" Vylétlo z něj naléhavě. V tu chvíli i cítila, jakoby se jeho pohled, propaloval přímo, až do její duše.

Věděla, že tomu rozhovoru se nevyhne a tak to už neodkládala. „Nemůžu si tě k sobě připoutat, když vím, že si časem budeš chtít najít jinou Omegu, se kterou budeš chtít založit rodinu." Slzy ji stékaly po tvářích, když mu začala vyprávět, jak to všechno cítí. Řekla mu všechno o čem v poslední době přemýšlela, i proč se tak rozhodla.

Mezitím, co Lexie mluvila se doktor Orson omluvil, že musí jít něco vyřídit, ale byla to jen výmluva proto, aby jim poskytl soukromí. Justin si v tu chvíli vyčítal, že si o tom spolu nepromluvili, už dříve. Poněvadž, kdyby o tom spolu mluvily, určitě by nebyli v téhle situaci.

„Lexie a dost!" Přerušil její mluvení, které se mu zdálo být dost zmatené a hlavně mylné. Celý měsíc se držel zpátky a nechával ji prostor na to, aby si všechno mohla v klidu promyslet. No vůbec by ho nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle. Chvíli jí pozoroval a jakmile se ujistil, že upoutal její pozornost, začal mluvit on.

„Tak za první, nemám v plánu to udělat, ani z lítosti, ani z pocitu viny, rozumíš?" Pronesl k ní dost rozhodným, ale i vlídným tónem a čekal, až mu dá nějaké znamení, že pochopila, co jí bylo řečeno. Ve chvíli, kdy přikývla, že rozumněla, pokračoval.

„A za druhé, chci to udělat proto, že tě miluji. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Ani když jsem se mylně domníval, že si mě podvedla. I tehdy jsem tě neskutečně miloval. Tak už nechci slyšet nic o tom, že mě k sobě nechceš připoutat, protože já jsem k tobě připoután, už přes pět let." Jeho hlas byl rázný i zoufalý zároveň. Už jen představa toho, že by ji ztratil, ho vyděsila. Chvíli se na sebe tiše dívali, než do místnosti vešel lékař, kterému ona ordinace, říkala pane.

„Tak, jak vidím a zároveň i doufám, vyřešily jste to." Poznamenal lékař, když spatřil jejich výrazy. Lexie se mu zdála být ztracenější, než si myslel. „Tak, jaké rozhodnutí dnes padne?" Zeptal se s úsměvem a pevně věřil, že si to jeho pacientka rozmyslela. Nerad by viděl, tak mladého člověka umírat zbytečně.

Dívala se Justinovi do očí a nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Opravdu ji řekl, že ji miluje? Opravdu ji vyznal lásku? Nebo se jí to jen zdálo a začala trpět i přeludy? To byly otázky, co jí vířily hlavou, když na sebe upozornil lékař, co před malou chvílí, vstoupil do místnosti.

Bez toho, aby přerušila oční kontakt z mužem, který ji ještě před chvílí držel ve svém v náručí, kde se cítila po dlouhé době, aspoň na chvíli klidná a vyrovnaná, odpověděla na položenou otázku. Měla totiž strach z toho, že pokud z něj spustí svůj zrak, všechno, co jí řekl, se rázem vytratí.

„Já, to tedy zkusím. Ale můžete my říct, co se to se mnou v poslední době děje?" Zmateně pohlédla na lékaře sedícího u stolu a doufala, že vše, co bylo řečeno, nebyl jen výplod její fantazie. „Protože ty stavy úzkosti, které mám posledních několik týdnů, jsou už neúnosné." Promluvila k lékaři s nechápajícím výrazem ve tváři. Je pravdou, že se posledních pár týdnů, už ani sama nepoznávala. Nikdy nebyla tip člověka, co by trpěl depresemi. Ano, někdy měla období, kdy byla smutná. Tak, jako každý normální člověk. Ale to, co zažívala poslední dobou, bylo něco zcela jiného, než její obvyklá pochmurná nálada, co jí občas přepadla. 

„Lexie, to všechno je dle mého názoru, kombinace těch léků a přítomnosti vašeho druha." Vysvětlil jí a když spatřil, že mu moc nerozumí, snažil se jí to vysvětlit lépe. „Víte, ty prášky, co berete jsou určeny, když nemáte u sebe svého druha. Ale, jak se zdá, tak vaše tělo na jeho přítomnost reaguje, zcela správně. A tím pádem, se ty prášky perou s přirozenou potřebou vašeho těla, co má za následek, ty výkyvy emocí i to zmatení, co poslední dobou zažíváte. Prostě ty prášky vysadíte a já vám začnu aplikovat injekce, aby jsme vám vyvolaly váš přirozený cyklus. A pak to bude jen a jen na vás dvou, co se stane." Dopověděl a čekal na jejich reakce. Bylo znát, že Justinova družka je trochu zaskočená, no i tak to vypadalo nadějně.

Justin s Lexie se v průběhu toho, jak jim lékař vysvětloval, co a proč se vlastně s jejím tělem děje, dívali jeden druhému do očí. Bylo znát, že ani jeden v tu chvíli nechtěl odtrhnout svůj pohled od osoby, na kterou se díval. „A ještě chci říct, že by bylo vhodné, aby jste byli spolu, co nejčastěji, až do vašeho spojení." Dodal lékař, načež se toho Justin chytil a navrhl Lexie, že by měli bydlet společně a nejlépe u něj, v jeho domě, jelikož je dost velký pro ně všechny.

Byli už na cestě zpět do cukrárny a Lexie si stále dávala do kupy to, co slyšela u lékaře. I to, co Justin navrhl. Stále nemohla uvěřit, že on ji miluje stejně tak, jako ona jeho. Pravdou bylo, že i když si to po celá léta představovala, ba přímo v to doufala, nepočítala s tím, že by se její představy někdy uskutečnily. Pro ni to bylo jen zbožné přání, nic víc.

Ještě než vystoupila z jeho auta, rozloučila se s ním, načež ji Justin řekl, aby si šla odpočinout a že děti vyzvedne ze školky. Prý se má věnovat sobě. Bylo kolem desáté, když zavírala dveře svého bytu. O její podnik bylo dobře postaráno, protože Alex už byl schopný bez větších problémů všechno vést.

Svého postu vedoucího, se ujal se vší vážností i odpovědností. Když mu to tehdy oznámila, myslel si, že si z něj dělá legraci. No pak, když mu to došlo, byl nadšením bez sebe. Do všeho se vrhl po hlavě a ona byla neskutečně ráda, že ho to tak baví.

Chtěla si na chvíli odpočinout a tak si sedla na pohovku v obýváku. Chvíli ještě zpracovávala, co všechno se v to ráno stalo, když ji najednou přemohla únava a ona ani netušila kdy a usnula.