Čas nevrátíš

Část 38

Seděl oproti ní a přemýšlel, jak začít. Ve tváři se jí během pár vteřin, mihlo několik emocí. A ani jedna z nich, se mu nelíbila. „Lexie, opravdu ti nebude vadit, když zítra ráno, vyzvednu děti a odvezu je do školky?" Zeptal se s obavou v hlase. Netušil, nad čím přemýšlela, než k ní přišel, ale nezdála se mu být dobře naladěná. Chvíli nic neříkala, jen se na něj zkoumavě dívala. No, když pak promluvila, málem mu tím, co řekla a jak to řekla, vyrazila dech. 

„Justine." Pronesla odměřeně. „Nejde o to, jestli mi to vadí, či nikoliv. Jde o to, že děti si to přejí." Pověděla pravdivě a přitom, se mu upřeně dívala do očí. Vzápětí si uvědomila, že to často praktikovat nemůže, jinak by se mohlo stát, že ji srdce vyletí z hrudi. „Umíš si představit, jak se asi pokaždé cítí, když vidí, jak jejich kamarády do školky vodí jejich tatínci? I oni chtějí ukázat, že jednoho mají, když už ho mají. A věř mi, že tu radost, jim mile ráda dopřeji." Vysypala to ze sebe tak, jak to cítila. Neměla, co skrývat a ani nechtěla. Snažila se k němu chovat odměřeně a snad se jí to i dařilo. Nechtěla, aby si myslel, že tím, že dovolila, aby děti vzal do školky, je mezi nimi všechno v pořádku. Protože to není a neví, zda někdy bude. „Ve školce jsem dnes nahlásila tvé jméno. Což znamená, že je můžeš vyzvedávat. Tak je prosím tě nezklam. Moc se na to těší." Dopověděla v naději, že bude spokojený a odejde. No její naděje odešla, s jeho další otázkou. „Můžeme si spolu ještě promluvit o samotě? Potřebuji ti něco důležitého říct." Jakmile to dořekl, v tu chvíli na něj civěla, jako na vzácný drahokam. Nevěděla, jestli je dobrý nápad, být s ním znovu o samotě. Netušila, co po ní chce, ale odmítnout ho nechtěla. „Zítra, dobře?" Vyhrkla ze sebe dřív, než si to rozmyslela. „Dnes ne." Řekla rázně. „Po našem včerejším rozhovoru, jsem se moc nevyspala. A to mi fakt neprospívá. Tak, pokud chceš, tak zítra večer, když děti usnou, si můžeme promluvit." Posledním slovem, ukončila i jich rozhovor.

Nechtěla a ani nemohla, s ním už déle mluvit. Její tělo na něj reagovalo stejně, jako před lety a to jí komplikovalo situaci. Zdálo se jí, jakoby ztrácela kontrolu, nad svým tělem a to si následně pak dělalo, co chtělo.

A pravdou bylo, že ona v tu chvíli, kdy tu kontrolu nad ním ztrácela, měla co dělat, aby se v jeho přítomnosti dokázala ovládat. Hlavně, když byl rozrušený a cítila jeho feromony, které s ní mávali, ze strany na stranu. Nevěděla, zda je to těmi novými prášky, ale v poslední době, na sobě pozoruje, že je citlivější na feromony druhých.

Byl nadšený, když souhlasila s rozhovorem a taky, že mu potvrdila, že ji nebude vadit, když odveze děti do školky. Ty jejich vysmáté tvářičky, když jim řekl, že je odveze i vyzvedne, kdykoliv budou chtít, si bude pamatovat do konce života.

Když odcházel od stolu Lexie, uvědomil si, že po včerejším rozhovoru s ním, musela být značně rozrušená. Tak doufá, že ten zítřejší ji nedorazí. Má v plánu se jí omluvit, i ji vysvětlit, co přesně se stalo před více, jako pěti lety. A popravdě bude jen doufat, že ho pochopí a možná, opravdu jen možná, že mu v budoucnu odpustí.

Děti už byli konečně v postýlkách a dokonce i usnuli. Popravdě, měla obavy, že budou vzhůru, až do rána. Byli tak nadšení i rozrušení z toho, že je ráno vyzvedne jejich táta a odveze je do školky, že od radosti nemohli usnout. Pomalu scházela schody, když si všimla, že Justin i s jeho dědečkem, jsou již pryč.

Popravdě doufala, že když uloží děti, už se v cukrárně nacházet nebudou. Ne, že by je chtěla vyhodit, to ne. Jen byla vyčerpaná z nastalé situace a potřebovala si odpočinout. A pohled na muže, který ji jen svou přítomností, dokáže přivést do varu tak, že má pocit, že ji srdce uletí do stratosféry, ji vůbec nepomáhá. Ne, když si vzpomene na to, čím si kvůli němu musela projít.

Byla si jistá, že následující den, pro ni bude náročný. Ne, jen tím, že má Justin vyzvednout děti a oni půjdou prvně do školky bez mámy, ale i tím, že ji večer, když půjdou děti spát, čeká znovu rozhovor s mužem, co se jí kdysi zřekl. S mužem, který ji i po těch letech, neskutečně přitahuje a s mužem, kterému neví, zda někdy odpustí to, co jí provedl.

Když konečně zavřela cukrárnu a rozloučila se s Alexem, který jako obvykle zůstal, aby ji pomohl, šla si dát horkou sprchu, aby se konečně, aspoň trochu odreagovala. Asi po půlhodině a hromadě protečené vody, si uvědomila, že to vůbec nefunguje. Neustále ji v hlavě vířily stejné otázky a odpovědi žádné.

Jakmile vylezla ze sprchy, loudavým krokem se přesunula k posteli, do které vzápětí zapadla, jak sekyra do vody. Byla nesmírně unavená a to, že se v noci moc nevyspala, ji taky nepomohlo. Chvíli ještě pozorovala noční oblohu, tedy aspoň to, co dokázala ze svého okna vidět. Co rozhodně moc nebylo.

Jak tak hleděla na hvězdy, které pokaždé rozzářily celé nebe, přemýšlela nad tím, kam se její život ubírá. Pravdou bylo, že měla obavy, z toho jejich zítřejšího rozhovoru s Justinem, už jen z toho důvodu, že vůbec netušila, o čem by s ní chtěl mluvit. Překvapením pro ni bylo, že i když pořád uvažovala a měla plnou hlavu všeho možného, i tak se jí podařilo zanedlouho usnout.

Ráno vstal plný elánu. Byl rozrušený i nedočkavý zároveň. Dnes bude prvně vézt své děti do školky a z toho je neskutečně nadšený. Večer skoro nemohl usnout, jak se na to těšil. Když předešlí den odcházel i s dědečkem z cukrárny, chtěl ještě naposled, před odchodem vidět Lexie.

Zdála se mu být dost vyčerpaná a chtěl se jen ujistit, že je v pořádku. No dědeček mu jeho záměr rozmluvil. „Justine, uvědomuješ si, že je pravděpodobně vyčerpaná z tebe a ze situace, která je mezi vámi?" Tím, co starý pán pronesl směrem k Justinovi, ho plně odrovnal. „Nejlíp teď uděláš, když ji necháš prostor a počkáš si do zítra." Na to už opravdu neměl, co říct. Uvědomil si totiž, že má svým způsobem pravdu. A nejen to.