Co tady sakra děla?! Vždyť to je ten, se kterým jsem se srazila. Nemůže to být učitel. Počkat... já mu tykala! To ne!
"Ahoj. Moje jméno je Ashton Irwin a budu u vás suplovat za paní Kessemblerovou. Jste první třída, kterou budu učit, tak doufám, že si vzájemně nebudeme dělat problémy." zasmál se. "Dnes bych se o vás něco rád dozvěděl a i o vašich znalostech." Vzal ze stolu papíry a dal nám každému jeden list. Když procházel okolo mě, jemně se usmál. Jestli to bylo kvůli tomu trapasu na chodbě, tak ho nemám ráda.
"První strana je prázdná, tam bych byl rád, kdybyste mi napsali něco o sobě, o knihách, které máte rádi, nebo třeba o uměleckém směru, který vám je nějak blízký. Na druhé straně je menší test znalostí. Nebude to známkované, je to pouze pro mě, abych věděl, jak na tom jste. Nějaké otázky?" rozhlédl se po třídě, kde všichni mlčeli. "Dobře. Tak můžete začít psát, hodně štěstí!" řekl a třídou se ozval šum. Podívala jsem se na prázdný papír a podepsala ho. Vůbec jsem nevěděla o čem psát. Nakonec jsem napsala o mém životě ve Francii a abych nevypadala jako idiot, napsala jsem pár částí z Malého prince, kterého umím skoro nazpaměť. Poté jsem se strachem otočila stránku.
Který z následujících britských autorů získal Nobelovu cenu za literaturu?
Fajn, budu vypadat jako idiot... Téměř všechny otázky jsem tipovala. Jestli něco z toho bude dobře, jdu si vsadit do loterie. Když na konci hodiny zazvonilo, všichni si sbalili své věci a při cestě ze třídy položili papíry na katedru. Jako vždy jsem vstala jako poslední. Šla jsem ke katedře a položila papír na hromadu od ostatních, a celou dobu doufala, že si mně nevšimne.
"My jsme se srazili ráno na chodbě, že?" Frodo, půjč mi Prsten, ať můžu zmizet.
"Jo, srazili." hlesla jsem, pořád pohled přikovaný k zemi.
"Jak se ti povedl ten test?" zeptal se svým krásným hlasem. Bože, Cliffordová, je to učitel!
"Nevím, nemám z toho moc dobrý pocit." zamumlala jsem. Horší test tady nemáš.
"Jsem si jistý, že to tak špatné nebude." Ale bude.
"Pane Irwine, chtěla bych se vám omluvit za to tykání." konečně jsem se na něj podívala. Vlasy měl stáhnuté bandanou a z očí mu zářila nekonečná laskavost.
"To je v pořádku. Nemohla jsi vědět, že tady budu učit. A vlastně mi to tykání ani nevadí. Když mi vykají, cítím se až moc staře, ale bylo by to dost neformální, takže si budu muset zvyknout." zasmál se a já pozvedla koutky.
"Už budu muset jít, děkuji vám. Nashledanou." řekla jsem a rychlím krokem vyšla učebny. Před třídou jsem zahlédla skupinku Barbies, stojí na chodbě. Když jsem vyšla, všechny na mě obrátili pohled a vyšli ke mě. Bože, jen to ne. Jedna z nich mě vytáhla za ruku a odtáhla dál od třídy. Divím se, že na mě vůbec sáhla. Když jsme byly dál na chodbě, udělaly okolo mě kroužek a prohlížely i mě znechuceným pohledem.
"Copak jsi tam s panem Irwinem dělala?"zeptala se mě Rachel pisklavým hlasem. Rachel je něco jako jejich boss. Je z velmi bohaté rodiny, která má pod palcem půlku LA. Prostě rozmazlený spratek.
"Nic, co by tě mohlo zajímat." odpovím drze. Je mi jedno, co mi udělá.
"Tak hele, Irwin je můj, neopovažuj se na něj jenom podívat." řekne výhružně a přitom na mě ukazuje svým prsten s půlmetrovou gelovou manikúrou.
"A víš, že vztah mezi učitelem a studentem je zakázaný?" řeknu jí se sebejistým úsměvem.
"Tak to tě absolutně nemusí zajímat. Kdyby nebylo mého otce, tahle škola by dávno zkrachovala, takže já se nějakého řádu držet nemusím. Irwin je můj!" zopakuje drsně, mávne vlasy a odejde. Za ní ji následuje celá její skupinka. Z té hromady parfému brzo pojdu. Oddechnu si a zamířím ke skříňce, kam dám pár učebnic a vyjdu ze školy směrem domů.
Před domem na mě čeká neuvěřitelné překvapení. Auto našich stojí před garáži.
S ohromeným výrazem vejdu dovnitř, kde hned u vchodu potkám matku.
"Mami?! Co tady děláte?" zeptám se.
"Oh, zlatíčko, vzali jsme si dovolenou, abychom s vámi mohli trávit víc času." řekne a pohladí mě po vlasech. No to si snad děla srandu? 17 let jim jsme naprosto ukradení a najednou s námi chtějí trávit víc času?!
"Co tak najednou?" řeknu jemně opovrhovaně.
"Ale no tak Rose, uděláme si nějaký výlet, můžeme jít spolu nakupovat, uvidíš, bude to zábava." řekne s úsměvem.
"Ne, děkuju, už jsem si zvykla na život bez vás a nehodlám to měnit!" vychrlím ze sebe naštvaně a vyběhnu po schodech do pokoje, kde silně bouchnu dveřmi. Zahodím batoh a svalím se na postel.
Co si jako myslí?! Cítím, jak se mi po tváři kutálí slza. Proč vlastně brečím? Obejmu rukama polštář a nechávám slzy dál padat do povlečení. Zanedlouho slyším, jak se otevírají dveře. Zůstávám potichu a pořád se choulím k polštáři. Pak ucítím horkou ruku na mém rameni.
"Rosie..." řekne jemně Michael. Neodpovídám.
"Notak, Rose." řekne už hlasitěji a otočí si mě k sobě.
"Já s nimi nechci být." řeknu a obejmu ho.
"Já vím, Rosie, pro mě to je taky těžké, ale měli bychom."
"A proč tak najednou?! Celé roky si nás nevšímají a najednou tohle?" už začínám křičet.
"Víš, byl za mnou táta a on..." ztlumí hlas a sklopí hlavu.
"Co, Mikey?"
"On..."
"Bože, Mikey, vymáčkni se!"
"Našli mu nádor." řekne a po tváři se mu skutálí slza.
