Když se probudím, už je tma. V pokoji mi svítí malá lampička a na mém stole se objevily květiny. Pokrčím nad tím obočím, když v tom se otevřou dveře. Dovnitř vstoupí Mike se dvěma bagetami a hned za ním Calum s dvěma kelímky s kávou.
"Rose! Už jsi vzhůru!"přiběhne ke mě Michael a pevně mě obejme. "Měl jsem o tebe strašný strach!" zašeptá, když mě objímá. "Jak se cítíš?" odtáhne se a zkoumavě si mě prohlíží.
"Lépe, ta hlava už tak nebolí." usměju se na něj. Mezitím Calum položí kelímky na stolek a také mě obejme. Pak si Mikey sedne na židli u mé postele a Calum se opře o zeď za ním.
"Mluvil jsi s doktorem?" zeptám se Mikeyho.
"Ano, není to prý nic vážného, nechají si tě tu tři dny na pozorování. A na čele budeš mít malou jizvu." řekne a chytne mě za ruku. Vzájemně se jemně stiskneme.
"Máš hlad?" vyruší nás Calum.
"Jo, umírám hlady!" křikne Mikey.
"Já se ptal Rose!" oboří se na něj Calum a já se začnu nahlas smát.
"Rose určitě taky." řekne Mike s pohledem upřeným na Cala. Ten vezme obě bagety, co Michael předtím položil na stůl a každému jednu dá.
"Dojdu si pro novou, mějte se tu." usměje se Calum a nechá nás tu samotné.
"Tak co?" vychrlím jakmile se zaklapnou dveře. Mike se začervená a na chvíli skloní pohled.
"No.." začne se červenat ještě více. "Prostě vtrhl ke mě do pokoje, nějak jsme si to vyříkali a pak.." začervená se ještě víc.
"Pak co?" povzbudím ho se zvědavým pohledem.
"No-pak... prostě jsme... No, líbali jsme se..." řekne tak potichu, že ho sotva uslyším. Moje pusa se rozšíří do O.
"Mikey?" zeptám se ho s úsměvem. Je červený jako rajče a stydlivě se usmívá.
"Ne! Víš co? Odvedeme téma!" vykřikne, stále rudý.
"Z toho se už nevykroutíš." směju se mu.
"Ale vykroutím. Kdo to tady s tebou byl?" zeptá se zvědavě. Nechápavě pokrčím obočí.
"Kdo?"
"Měl světle hnědé vlasy, docela dlouhé a vlnité. A měl černou koženou bundu..."
"Asi Irwin, ten co mě má na literaturu místo té čarodějnice." řeknu.
"Učitel?!" téměř vykřikne Mike.
"Co na tom?"
"Co spolu máte?" zúží na mě oči. Hodím na něj nechápavý výraz.
"Když jsme přišli, držel tě za ruku. Co spolu máte?" Vytřeštím na něj oči. On mě držel za ruku?
"Jsi si jistý, že to byl on?" zeptám se ho s nadějí, že mi popíše někoho jiného, abych Irwina mohla vyřadit.
"Světle hnědé, vlnité vlasy. Byl o trochu vyšší než já. A byl celý v černém, džíny, tričko, bunda, všechno. Jo a měl obří ruce!" Irwin... Počkat... Irwin mě držel za ruku. Mé tělo zaplní zvláštní pocit. Mám chuť skákat do stropu.
"Co spolu máte?" dožaduje se svojí odpovědi Michael. Nic neříkám, tupě koukám do zdi a hádám, že se usmívám jako idiot. Pořád tomu nevěřím, proč mě držel za ruku?
Díkybohu se otevřou dveře a dovnitř vstoupí usměvavý Calum.
"Byla tam nějaká mladá holka a dala mi ji se slevou." ukáže Calum na svojí bagetu v pravé ruce. Mikey na něj zúží oči. "Neboj." přijde k Michaelovi a obejme ho. Nemohla jsem od nich odtrhnout pohled, byla jsem za Michaela tak šťastná.
"Tu kytici jste mi přinesli vy?" zeptám se, když se od sebe odtáhnou. Oba s úsměvem kývnou.
"Bílé růže neměli, tak jsme vzali rudé."
"To vůbec nevadí, jsou nádherné." úsměv jim opětuji. Bílé jsou sice mé nejoblíbenější, ale rudé jsou také nádherné.
"Co tu vlastně děláte, už je tma, návštěvy přece večer nepouští." podivím se.
Mikey se nezbedně usměje. Vykulím na něj oči. Oni se sem vloupali?!
"Neboj Rose!" začne se Mikey smát. "Ředitel téhle nemocnice tátovi něco dluží. Můžeme tu zůstat jak dlouho jen chceme." usměje se a chytne mě za ruku.
Povídáme si ještě tak do desíti do večera. Pak se oba rozloučí a s příslibem, že zítra se zítra zase staví, odejdou. Zachumlám se do peřiny a pomalu usínám.
"Slečno Cliffordová?"
"Slečno?" slyším hluboký mužský hlas. Pomalu se probouzím a otevírám oči. Nade mnou se sklání doktor ze včerejška.
"Dobré ráno. Omlouvám se, že vás budím tak brzy, ale máte docela vysokou teplotu. Musím se podívat na ránu, jestli nehnisá. Prosím posaďte se." řekne a já se pomalu zvedám do sedu. Cítím, jak se mi jemně motá hlava a je mi zima.
Doktor začne pomalu odmotávat obvaz okolo mé hlavy a opatrně ho oddělá z rány. Jemně zasyčím bolestí. Palcem jemně mačká okolí rány a pak něco promluví a sestru. Ta k němu přijde a podá mu tubu s nějakou mastí. Doktor mi ji dá na ránu a já cítím příjemný chlad. Pak vezme čistý obvaz a obmotá ho na místo předchozího.
"Opravdu rána lehce hnisá, ale není to nic vážného. Mělo by to být brzy v pořádku. Jak vám je?"
"Motá se mi hlava a mám žízeň." zamumlám.
"Sestra vám dá léky. Ležte a odpočívejte. Čím více budete spát, tím lépe pro vaše tělo." usměje se a odejde. Sestra mi podá velkou tabletu a skleničku vody.Stěží ji zapíjím a pak si lehám zpátky.
Otáčím se z boku na bok se snahou usnout, ale má snaha je marná,naštvaně vzdychnu. Pomalu se posadím a vyndám nohy z vyhřáté peřiny. Chvíli takto sedím, aby se mi nezamotala hlava. Pak vstanu a jdu k malé koupelně na druhé straně mého pokoje. Postavím se k umyvadlu a zapřu o něj ruce. Když vidím svůj odraz v zrcadle, zděsím se. Obvaz mám okolo hlavy omotaný tak, že to vypadá jako čepice. Hodně divná čepice. Pod očima mám černé kruhy, které jsou na mém bledém obličeji nepřehlédnutelné. Zakroutím nad tím hlavou a začnu napouštět vanu v rohu místnosti. Hlava mi duní a začíná čím dál víc bolet. Zavřu oči, abych zmírnila bolest. Na nějakou dobu to pomáhá, ale pak se bolest zase vrátí ve stejné míře. Vzdám to a otevřu oči, vypnu vodu a lehnu si do horké vany. Cítím, jak teplota ustupuje a také mě o něco méně bolí hlava. Vezmu do ruky sprchový gel u vany. Asi mi ho tam dal Mikey, protože mi připadá jako blbost, aby to dávali v nemocnici k pokoji. I když mám lepší pokoj. Umyju celé své tělo a i vlasy. Pak vypustím vodu a vylezu. Za chvíli už zase ležím v posteli.
Celá snaha usnout je znovu na nic. Jsem ještě naštvanější než před tím. Nemám absolutně co dělat, hrozně se nudím. Už mě otravuje zírání na svůj stolek a na dveře, tak se otočím na druhý bok. Schoulím se do klubíčka a pokouším se usnout v téhle pozici.
Najednou se někdo zaklepe a potom se otevřou dveře. Jelikož jsem zády, tak nevidím, kdo to je, ale je mi jasné, že Mike to být nemůže, protože by rozhodně nebyl ticho, když by vstoupil ke mě do pokoje. Tenhle člověk zatím ani nehlesl. Moje oči jsou dokořán a moje tělo je jako z kamene. Dotyčný zavře dveře a pak si sedne na židli. Ani nedutám. Snažím se samu sebe uklidnit, že přece by do mého pokoje nepustili nikoho nebezpečného, ale moc to nepomáhá. Dál předstírám, že spím a snažím se zjistit, kdo to je. V pokoji je naprosté ticho, skoro až začínám uvažovat, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Pak ale ucítím vůni, o které vím, že už jsem ji cítila. A nejen jednou.
To není možné.
...
Nový díl je tady! Tenhle příběh překročil hranici 1K reads! Wow, moc vám děkuju!
Have a nice day.
