Trvá to několik minut, než mě hlavu donutí zvednout pomalu přicházející Ashton s dvěma horkými hrnky v rukách. Položí je na skleněný konferenční stolek a sedne si vedle mě.
Pohled mám stále upřený před sebe a nehodlám to měnit. Chvíli mlčí, ale potom mi položí ruku na kolenu. Chci ho odstrčit, ale nemám na to sílu...
"Rose, co se stalo?" zašeptá. Mlčím a pořád sleduji zeď přede mnou.
"Prosím..." šeptne naléhavěji. Palcem mě začne hladit po noze a já začínám cítit slzy v očích.
"Nech toho." odstrčím jeho ruku ze své nohy a vstanu z gauče. Začnu zoufale přecházet sem a tam přes jeho obývák a on mě pouze zmateně sleduje. Chodím pořád dokola okolo jedné hrany jeho stolu a snažím se uklidnit.
Ne, nezvládnu to, už nezvládnu s ním být s pocitem, že se nedokážu kontrolovat. Že před ním nedokážu kontrolovat svoje emoce. Nezvládám ten pocit, který mnou bloumá, když jsem s ním. Ale už vůbec nezvládám ten pocit, když jsem bez něj.
"Rose, prosím, uklidni se, děsíš mě!" vstane a chytne mě okolo ramen. V jeho očích znovu vidím strach. To se už tolikrát o mě bál?
"Můžu jít domů prosím?" zašeptám a cítím, jak mi první slza klouže po tváři. Okamžitě dá jednu svou ruku na mou tvář a slzu mi palcem setře.
"Samozřejmě. Odvezu tě,-"
"Ne! Půjdu pěšky."odtáhnu se od něj a jdu ke dveřím.
"Mám tě doprovodit?" řekne. Zní smutně, zklamaně. Nechci mu tohle dělat, ale nemám na výběr. Buď nás oba zachráním od obrovského problému, ale s tím, že se budu trápit, nebo bych mohla být konečně s někým šťastná, ale moc bych tím ublížila svému budoucímu studiu a jemu bych zruinovala kariéru perfektního učitele, ke které má rozhodně nakročeno.
"Ne, promiň, chci jít sama." podívám se na jeho smutný výraz a rychle otevřu dveře od jeho bytu a vyjdu ke schodišti. Když sejdu do mezipatra, podívám se k jeho dveřím, které se stále nezabouchly. Stojí tam hlavou opřený o dveře a dívá se na mě zničujícím pohledem. Pocit viny mě povalí jako lavina. Bolest na mé hrudi se jakoby rozlije celým tělem. Sklopím oči a rychle utíkám po chodech ven. Teprve až když se na mě nahrne nepříjemné dusnu, konečně úlevně vydechnu a nechám i zbytek slz vylézt na povrch.
Cesta domů je dlouhá, ale alespoň mám čas si vše ujasnit. Jsem rozhodnutá. Nechci už pokračovat, ukončím mezi námi všechno. Klidně ať si propadnu, nedostanu se na vysokou, cokoliv, ale už prostě nechci dál prožívat ta muka.
Na malém, modře podsvíceném číselníku naťukám kód a brána se začne tiše otevírat. Když už je otevřená tak akorát, abych se do ní vešla, vstoupím na betonovou příjezdovou cestu k našemu rozhodně ne malému domu. Cestou ke dveřím mi ale oči zabloudí k malé postranní uličce v zahradě. Zastavím se a zvažuji, jestli přeci jen nejít domů. Zakroutím hlavou a přejdu přes dlážděnou cestu k úzké vychozené cestičce vedoucí přes keře růží pomalu větší než já.
Úzká pěšinka mě dovede až k bílému altánku, který dokola lemují právě rozkvetlé sakury. Tohle byl důvod, proč rodiče koupili právě tenhle dům. Matka tu tráví skoro všechen čas, když je doma, což znamená, že já tu jsem poprvé za tu celou dobu, co tu žijeme. Stojím kousek před schůdky dovnitř a stále se rozhoduju, jestli vejít, nebo ne. Nakonec opatrně vstoupím na první schod. Ozve se pronikavé vrzání, ale snažím se ho ignorovat a jít dál. Pohledem projedu celý prostor a zastavím se na bíle natřené lavici s mnoha polštářky. Přejdu k ní a sednu si ke kraji. Hned vedle lavice je komoda, která vypadá, že je koupená někde ve starožitnictví. Není nijak bohatě zdobená, právě naopak. Barva na ní už skoro není poznat, přesto v sobě má velké kouzlo. Otevřu ji a spatřím hromadu knih namačkaných na sebe. Všechny jsou pečlivě srovnaně podle jmen autorů a každá z nic působí velmi staře. Vytáhnu jednu uprostřed a podívám se na její obal. Důmyslný rytíř don... Cože? Název zabírá většinu obalu a jméno autora ten zbytek. Pokrčím rameny, lehnu si na lavici a začnu číst.
"Rose, tady jsi!" přiřítí za mnou Mikey.
"Co tady děláš?" zvednu se do sedu a zaklapnu knihu.
"Hledal jsem tě, už je večer, a ty jsi pořád nebyla doma."
"No, tak jsi mě našel." lhostejně pokrčím rameny.
"Nech toho. Co ti zase kdo udělal? Víš co, pojď domů. Koupil jsem jídlo, můžeme se pak jít na něco kouknout nebo tak." natáhne ke mě ruku a pomůže mi se zvednout.
Mikey jde ke dveřím a já se plahočím pár metrů za ním. Kdyby aspoň ta taška ze školy nebyla tak těžká... Můj milovaný bratr se postaví ke dveřím a místo, aby mi šel pomoct tam stojí a netrpělivě poklepává nohou.
"Bože, to byla doba." řekne Michael, když už konečně stojím u něj.
"Kdybys mi pomohl, nemuselo by to tak trvat!" vyhrknu nasupeně. Vejdu do domu, rychle vyběhnu schody a vejdu do pokoje. Tašku položím na židli a vyndám z ní mobil. Cesta přes celý pokoj k posteli se mi zdá nekonečná, a to nejen proto, že můj pokoj je velký jako panelákový byt. Svalím se na postel a úlevně vydechnu.
"Rose, tady máš tu večeři." otevře dveře Mike a dá mi do ruky bílou krabičku s čínou a plastovou vidličkou na vrchu.
"Jo, děkuju ti." rozbalím krabičku a hladově se vrhnu na nudle.
"Stalo se ti něco?" zeptá se Mike a sedne si vedle mě. Odněkud se přiřítí Minie a také zaujme místo na posteli.
"Víš, je to složité. Nevím, co mám dělat..." zapíchnu vidličku zpět do jídla a podrbu Minie.
"Týká se to Ashtona, že?"
"Jo," kývnu. "Propadám mu a nevím, jak to zastavit. Nesmím to dopustit, nechci mu zničit budoucnost, víš, co by bylo za průšvih, kdyby se to zjistilo? Jenomže na druhou stranu si říkám, že bych se na nějaká pravidla měla prostě vykašlat a nechat to samovolně plynout. Ale zase jsem se rozhodla, že to všechno mezi námi ukončím, jenomže cítím, že to tak nechci. Bože Mikey, jsem tak strašně zmatená." Složím hlavu do dlaní a Mike mě pevně obejme.
"Sám nevím, co bych na tvém místě dělal... Co kdybys to prostě nechala plynout? Nech ho, aby rozhodl sám, co bude nejlepší. Ale když uvidíš, že je schopný jenom kvůli tobě obětovat i celou svojí kariéru, pak už nesmíš váhat." jeho lova mi dávají smysl. "Víš co? Běž se vyspat, potřebuješ to. Zítra je sobota, mají přijet rodiče. Hezky se vyspi." naposledy mě v objetí pohladí po zádech a pak se odtáhne.
"Ty taky, děkuju ti, dobrou." lehnu si na postel a usínám.
...
No, z posledních sil jsem to dopsala. Během několika příštích kapitol už se příběh snad naplno rozjede. Moc vám děkuju za jakékoliv ohlasy, vážně to pro mě moc znamená.
Have a nice day!
