"Moc mě to mrzí," šeptl a znovu mě políbil do vlasů.
"Ne, neomlouvej se, nemělo by to tak být," zašeptám jsem zpět a dále nasávala jeho parfém přes šedé tričko.
Dlouze vydechne, přimáčkne si mě k tělu a zaboří hlavu do mého ramene.
"Ani nevíš, jak moc šťastný bych byl, kdybych věděl, že tohle můžu dělat pořád," zašeptá mi u ucha a rukou pohladí má záda, až mi vyskočí husí kůže po celém těle.
"Měl bych jít," řekne už o něco hlasitěji. Přikývnu a odtáhnu se od něj. Dlaní si setřu slzy a otočím se ke dveřím. Jeho ruka do poslední chvíle leží na mém rameni. Slyším jeho povzdech a už otevírám dveře. Téměř za sebou neslyším jeho kroky, přesto vím, že mě následuje. Otevřu vchodové dveře a opřu se o ně, přesně jako on včera. Obejde mě a na prahu se otočí. Jeho zarudlé oči mě vyděsí.
"Víš, jestli chceš, pořád můžeme pokračovat v doučování," řekne nakřáplým hlasem. Přijde mi to směšné po několika minutách, kdy se všechno zdálo plně obráceně, říct tohle, jenže na druhou stranu vím, že bez toho doučování bych nedokončila ročník.
Neutrálně mu přikývnu a oba pochopíme, že je čas odejít, i když bez rozloučení. Zapřu se zády o zavřené dveře a sjedu po nich do sedu. Do mých očí se znovu vracejí slzy, ale snažím se je zadržet. Jsem tak slabá.
Přede mnou se objeví Mike a vím, že ani nepotřebuje slova, aby pochopil, o co jde. Natáhne ke mě ruce, vyšvihne mě do stoje a hned si mě přivine k sobě.
"Stejně spolu budete, vím to," sebejistě prohlásí. Zakroutím hlavou a odtáhnu se od něj.
"Jdu ven," oznámím mu. Otevřu vchodové dveře. Venku zase praží slunce. Bez mobilu, bez peněženky, s prázdnýma rukama odcházím z domu někam daleko do centra. I když je venku úmorně, procházku nečekaně uvítám.
Po půl hodině chůze narazím na malou restauraci. Přesto, že u sebe nemám peněženku, v kapse nečekaně najdu stodolarovku. Udiveně pozvednu obočí a vstoupím dovnitř. Do nosu mě udeří vůně grilovaného mletého masa. U stolů okolo sedí několik skupinek teenagerů, všichni s burgerem v ruce. Sednu si do malého boxu pro dva a vezmu do ruky lístek. Nemám absolutně na nic chuť, takže po příchodu stejně staré servírky si vezmu pouze vanilkový milkshake na zchlazení. Servírka přikývne, nacvičeně se usměje a odejde. Zapřu záda do polstrované lavice a rozhlížím se kolem. Moc lidí tu není, přesto servírka vypadá, že má napilno. Přesto, že to tu vypadá dost tmavě, až zašle, cítím se tu příjemně.
Servírka v momentu dorazí k mému stolu s velkou sklenicí v ruce.
"Prosím," pronese nacvičeně a položí milkshake s vrstvou šlehačky přede mě. Zamumlám poděkování a přes velké brčko nasaju první doušek.Překvapí mě, že není tak sladký, jak jsem očekávala, ale to je jedině dobře.
Ale od pití mě nečekaně upoutá hluk od baru. Za pultem stojí na pohled odporný tlustý muž ve špinavé košili s nepříjemným výrazem ve tváři. Snaží se mluvit tlumeně, ale jeho rozzlobený hlas je slyšet přes celý podnik, hlavně proto, že všichni zákazníci v boxech ztichli a dychtivě poslouchají, co se děje.
Hlas muže znovu přeřízne chvilkové ticho a já konečně zahlédnu toho, na kom si vylévá svůj vztek. Za barem vedle něj stojí se sklopenou hlavou servírka, která mě před chvílí obsluhovala. Neposlouchám přesně o co jde, není to ani zdaleka moje věc, pouze se snažím co nejrychleji dopít co mám na stole a odejít.
Polknu poslední doušek a na stůl z kapsy vytáhnu svou stodolarovku. Je mi jasné, že je to až moc, ale chci být co nejdříve odtud. Z boxu se znovu podívám na bar. Ten rozzuřený chlap, více než zřejmě majitel tohohle podniku, natáhne ruku a ta holka mu poraženě podá zástěru, kterou doteď měla na sobě. Se sklopenou hlavou vyběhne z restaurace a já ji zanedlouho následuji.
"Počkej," křiknu na ni a dám se do běhu. Otočí se za mým hlasem a zastaví se. Co mě překvapí je, že na jejím obličeji není ani známka po smutku.
"Co?" zeptá se zvědavě.
"Jsi v pořádku?" zeptám se, když ji doběhnu.
"Jo," řekne a jemně skrčí obočí. Blonďaté pramínky okolo obličeje, které se jí uvolnily z drdolu, poletují ve vzduchu a po tom, co přestane vítr zůstanou legračně stát. "Stejně bych to dříve nebo později udělala sama, nedalo se to tam. Jenom mě mrzí, jak mě ponížil před těmi lidmi."
"Jo, zachoval se jako idiot," přitakám.
"Jsem Amy," natáhne ke mně ruku.
"Rose."
Po dvou hodinách neustálého mluvení s Amy konečně dorazím domů. Neuvěřitelně mi zvedla náladu a donutila mě zapomenout na dění mezi mnou a Ashtonem. Jakmile však vstoupím do domu, zase na mě dolehne nálada toho, co se tu v poledne stalo. Smutně vzdechnu a vyjdu schody a zamířím do Michaelova pokoje. Jemně zaklepu na černě nalakované dveře a vstoupím dovnitř. Mikey sedí u stolu snad až po krk v papírech a knihách. Čekají ho zkoušky.
"Ahoj," zvedne od papírů pohled ke mně.
"Čau," řeknu a posadím se na postel kousek od něj.
"Kde jsi byla?"
"V jedné restauraci a pak jsem si dost dlouho povídala s jednou holkou." Michael se skoro až hrdě usmál.
"Takže sis tady konečně našla nějakou kamarádku?"zeptá se nadšeně.
"Asi jo," kývnu s úsměvem.
"Oh, mám z tebe radost Rose," zvedne se a obejme mě.
"Děkuju," zamumlám jsem.
"Promiň, ale musím se vrátit zpátky k učení, je toho moc." Chápavě přikývnu, odtáhnu se od něj a zamířím do koupelny.
Už dobrých pět minut stojím mezi dveřmi a přemýšlím, jestli jít do vany nebo do sprchy. Nakonec kvůli ospalosti, kterou začínám pociťovat, vyhrává sprcha.
Konečně ulehnu do své obrovské postele a natáhnu se na noční stolek pro další knihu, kterou máme do týdně přečíst. Obálka velkým písmem hlásá Obraz Doriana Graye. Otevřu knihu a už po druhém otočení narazím na dvoustranu plnou citátů. Nechávám si její přečtení na později, protože je mi jasné, že po přečtení knihy mi budou dávat větší smysl.
Už skoro se zavřenýma očima položím knihu zpět na stolek. Půl hodina čtení mi bohatě stačila k tomu, abych se unavila, jak jen to nejvíc jde. Natahuju se na šňůrku od lampy nad sebou, ale v půli pohybu zamrazím, když uslyším zvuk příchozí sms z mobilu, který leží na stole. Nutno dodat, že kus ode mě. Chci se vykašlat na mobil a jít spát, ale moje zvědavost je větší. Přeci jenom, kdo by mi psal? Calum? Nebo Michaelova lenost už dosáhla takové síly, že není schopný sem dojít a musí mi psát? Odkopnu peřinu ze svého těla a postavím se na nohy. Dojdu až ke stolu a vezmu mobil do ruky. Jen ho otevřu, hází na mě upozornění o slabé baterii. Ignoruju to a podívám se na zprávu, co mi přišla. Už teď mi připadá divné, že je to cizí číslo. Pokrčím obočí a otevřu smsku a po přečtení prvních slov mi mobil málem vypadne z ruky.
Zítra přijď ke mně. Potřebuju tě připravit na test. -Ashton
...
Poněkud důležité oznámení.
Během první poloviny prázdnin jsem si tak nějak ujasnila své priority a uvědomila jsem si, že psaní nepatří mezi ty hlavní. Chci se neustále zlepšovat v angličtině, začít se pomalinku připravovat na vysokou, chodit běhat... Mohla bych vyjmenovávat ještě dlouho. Plus to, chci, aby moje tvorba byla kvalitní, a toho bych při častém přidávání (i třeba týdenním) určitě nedosáhla. Psaní mě baví, příběh mám v hlavě už moc dlouho a jsem hrozně šťastná, když vidím ten úspěch (pro mě to úspěch je, neskutečný). Nejlepší by pro mě osobně bylo vydávat díl jednou za měsíc, klidně i v jasně stanoveném termínu (dávejte návrhy prosím :D). Děkuju za pochopení, love u.
Have a nice day!
