Dovolená utekla až moc rychle a pondělí přišlo ještě rychleji. Do školy jsem dorazila s mírným zpožděním, proto jsem rychle hodila pár učebnic do skříňky, abych neměla tak těžkou tašku a utíkala jsem na hodinu biologie. Ve třídě jsem stihla zabrat vcelku dobré místo vzadu v učebně. Svalím se na něj a vytáhnu na lavici potřebné věci. V tu chvíli vstoupí do třídy učitel s nadšeným výrazem. Položí svoje materiály na katedru a začne s obrovským nadšením vykládat látku, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Sorry, ale není...
Biologie uteče vcelku rychle a já se připravuji na nejhorší peklo dne. Dvouhodinovka literatury. Kdyby mi alespoň trochu šla, tak se na ní těším... díky Irwinovi, ale takhle si vždy připadám hrozně trapně s tím, jak jsem hloupá. Usednu na své obvyklé místo a čekám na příchod Irwina.Ten přichází asi s deseti minutovým zpožděním. Dnes se usmívá více než obvykle. Bože, je tak nádherný.
"Ahoj třído, tady jsou písemky, prosím rozdejte je." řekne a podá papíry do přední lavice. "Dopadly dobře, až na některé." Sklopím pohled, než se na mě stihne podívat. Vím, že jsem blbá, nemusíš mi to připomínat. Na lavici mi přistane papír. 60%?! Cože?! Já tady snad začnu radostí tancovat. Tolik procent jsem z literatury nikdy neměla! Je mi jedno, že ostatní mají nad 90%. Já mám 60%! Uvědomím si, že se usmívám jako idiot, i když měl na mě před chvíli Irwin připomínku. Bože, co si o mně musí myslet...
"Písemky mi na konci hodiny vraťte prosím. Rozdám vám papíry, ty si můžete nechat. Budeme dělat rozbor textu." Oh, ne! Sice to je jedná z mála věcí, o které něco málo vím, ale stejně...
Irwin začne chodit po třídě a každému dá papír s ukázkami. Pohled mám přilepený na lavici, když mi na stole přistane papír. Když kolem mě projde, udeří mě do nosu jeho parfém. Je to dost mužná, kořenitá vůně. Panebože. Na papíru je několik básnických ukázek, všechny nepopsané.
"Dobře, začneme první ukázkou, kdo jí chce přečíst?" řekne Irwin a ruka Rachel okamžitě vystřelí do vzduchu. "Fajn, Rachel."
Rachel si odkašle a začne číst. Čte naprosto monotónně, bez emocí. Co mi ale dělá největší radost je Irwinův utrápený pohled. Taky bych se tak tvářila, kdyby takhle někdo četl nějakou mou oblíbenou knihu. Mám vůbec oblíbenou knihu?
"Fajn, Rachel, to stačí." utne ji v polovině básně a já se potichu uchechtnu. "Poznal někdo, co to je?"
Ve třídě bylo absolutní ticho.
"Nikdo neví?" zeptal se a ve třídě byl dál klid. "Rose?" osloví mě a já k němu zvednu svůj zoufalý pohled. "Alespoň to zkus." řekne a já skloním hlavu k textu. Báseň je lyrická a zároveň je to balada. Jelikož jsem tolik let žila ve Francii, jedno jméno mě napadá.
"Villon?" řeknu nejistě.
"Výborně!" usměje se na mě Irwin. Cože?! No já si snad zatleskám. Jsem tak odrovnaná ze svého výkonu, že zbytek hodiny nedávám pozor. Se zvonkem vstanu, zabalím si věci a s písemkou v ruce si to mířím ke katedře. Písemku položím na hromadu k ostatním a chci zase nepozorovaně odejít, ale vyruší mě Irwinův hlas. "Rose? Mohla by ses odpoledne stavit ke mně do kabinetu? Potřebuju s tebou něco probrat." usměje se.
"Samozřejmě." kývnu na něj a konečně odejdu. Poslední hodinu před obědem máme francouzštinu. Přijdu do třídy a usadím se vedle Caluma, který se na mě mile usmívá. Po našem krátkém rozhovoru přichází učitelka a já otáčím hlavu k oknu. Po chvilce už přestanu vnímat všechno okolo a soustředím se pouze dění venku. Stromy se ohýbají pod celkem silným náporem větru a po obloze letí hejno ptáků. Kéž bych byla pták. Mohla bych si létat po světě, nikdo by mě neotravoval, nepřikazoval mi, nenadával mi, a mohla bych posrat Hemmingse...
Po obědě vejdu do učebny výtvarné výchovy a stoupnu si ke svému stojanu, kde mám skoro hotový obraz. Měli jsme za úkol nakreslit naši nejkrásnější vzpomínku. Nakreslila jsem západ slunce nad levandulovým polem v Provence, kde jsme jednou byli já a Mikey s rodiči na prázdninách. Chybí mi pouze doladit pár detailů, a pak můžu obraz odevzdat. Namíchám si potřebné barvy a vrhnu se štětcem na plátno. Lehce přejíždím po téměř hotovém obrazu, kde dodělávám oblohu a několik míst, kde jsou znázorněné levandule. Když je obraz hotový, podepíšu ho a přihlásím se, aby za mnou mohla přijít učitelka.
"Rose, to je opravdu krásné. Za tohle ti dám A+. Ukliď si stůl a můžeš jít." řekne s úsměvem a odejde.
Udělala jsem všechno jak řekla a poté vyšla na chodbu. A teď za Irwinem. Pro mojí smůlu má kabinet na druhém konci školy, takže se pořádně projdu.
Za chvíli stojím před jeho kabinetem a nabírám sílu na zaklepání. Jsem dost nervózní z toho, co mi chce. Nakonec se odhodlám a zaklepu na bíle nalakované dveře. Po chvíli uslyším kroky přibližující se ke dveřím.
"Oh, Rose, ahoj. Pojď dál." řekne s úsměvem, když mě uvidí. Zamumlám pozdrav a vstoupím do učebny. Po straně je velká knihovna a uprostřed velký stůl se spoustou židlí okolo, počítačem a hromadou papírů. "Posaď se." ukáže na jednu z židlí a sám si sedne naproti mně.
"O čem jste se mnou chtěl mluvit?" zeptám se.
"Jde o tvoje známky. Z posledního testu jsi měla nejméně procent ze třídy a ten minulý taky nebyl zrovna nejlepší. Navíc jsem se díval i na starší známky a ty jsou ještě horší..." řekne, už bez úsměvu a já sklopím tvář do klína. Připadám si jako idiot.
"Nechci tě nijak shazovat, to vůbec ne, jen ti chci pomoct." podívá se na mě se soucitným pohledem.
"Ne, to je v pořádku. Nikdy mi literatura moc nešla."
"Nechceš se poptat spolužáku, aby tě někdo doučoval?" usměje se.
"No, víte... Já tady nejsem zrovna moc oblíbená. Vlastně se se mnou nikdo nebaví, kromě Caluma a ten je v jiné třídě." pohled mám upřený na své ruce složené v klíně.
"Oh, to jsem nevěděl. Opravdu nikdo?" řekne poněkud smutně. Neodpovídá, pouze zakroutím hlavou.
"No, mohl bych tě ve volném čase doučovat sám, pokud bys chtěla." moje oči k němu vyletí v překvapení.
"Ne, nechci, abyste kvůli mně plýtval svým volným časem." vyhrknu.
"To není plýtvání, jak už jsem řekl, chci ti pomoct." usměje se.
"No, pokud by vám to opravdu nevadilo, tak dobře." řeknu nejistě.
"Super, tak se za mnou zítra zase stav, abychom se mohli blíže domluvit." Oba vstaneme a jdeme ke dveřím. On je otevře a nechává mě projít.
"Moc vám děkuju." řeknu, když už stojím na chodbě před jeho kabinetem.
"Nemáš vůbec zač." naposledy se usměje a zavře dveře.
Rachel mě zabije! usměju se a vyjdu ze školy.
...
Omlouvám se, že díly vycházejí po měsíci, pokusím se to nějak vylepšit. Moc vám děkuju za každý vote i komentář, dělá mi to obrovskou radost. Fakt jsem si nemyslela, že tenhle shit bude někdo číst :'D.
Love ya!
