"No, vaše krev je v pořádku, infekce v ráně už není a hojí se tak, jak má..." řekl doktor a u toho procházel nějaké papíry. "Myslím, že nám nic nebrání v tom vás dnes pustit domů." konečně na mě zvedl pohled a usmál se.
"Stavte se za týden na vyndání stehů z té hlavy, rozhodně ještě tento týden zůstaňte doma, snažte se být v klidu a vyhýbejte se hlučnému prostředí, nemuselo by to být dobré pro vaši hlavu." ukázal deskami s papíry na moje čelo, kde už teď místo obvazu je pouze náplast. "Jinak vašemu bratrovi už jsme volali, měl by tu být do půl hodiny."
"Dobře, děkuji vám." pomalu vstanu a podám mu ruku.
"Nemáte zač, snad půjde všechno ve vašich příštích návštěvách tak, jak má." potřese mou rukou a pak odejde. Sednu si na postel a rozhlédnu se, kde všude jsou moje věci.
Do tašky dám poslední tričko a pak lehce tašku zapnu. Na tak velkou tašku tady mám až moc málo věcí. Uvědomím si, že jsem ještě nekontrolovala stolek u postele. Otevřu šuplík a tam uvidím velmi známé papíry. Jo holka, klidně bys tady zapomněla studijní materiál, fakt chytrá. Vyndám je a chci je zabalit do tašky, ale upoutá mě písmo v dolním rohu na prvním listu. Je napsané černou propiskou, proto jsem ho asi tak lehce přehlédla, navíc jsem přesvědčená, že není moje, protože já jsem do papírů propiskou ani nic nepsala. Písmo je až moc malé, tak mi chvíli trvá, než ho přečtu. A pak si uvědomím, že se vlastně nejedná ani o písmena, ale o čísla. Je to telefonní číslo. Ale čí? Ashtonovo? Neříkal mi, kdy se zase sejdeme a já ani pořádně nevěděla, kdy mě propustí, takže je asi opravdu Ashtonovo.
Uvědomím si, že se usmívám jako idiot. Zatřesu hlavou a papíry zabalím do tašky.
Sednu si na postel a znuděně si povzdechnu. Podívám se na mobil a s překvapením zjišťuju, že Michael už tu měl před tři čtvrtě hodinou být. Mírně naštvaně vytočím jeho číslo a mobil si přiložím k uchu.
Ten idiot se to ani neobtěžuje zvednout. Naštvaně hodím mobil do tašky a odfrknu si. Jak se mám asi dostat domů?! Náš dům je přesně na druhé straně LA, pěšky jít nemůžu, v tom vedru bych se dřív upekla a navíc je to hrozně daleko. Na taxík nemám peníze. Máma s tátou jsou v práci, Calum nemá řidičák. A pochybuju, že mě bude chtít svézt záchranka. Zoufale složím hlavu do dlaní. Co mám teď dělat? Poraženě se zvednu, vezmu svojí tašku a hodím si ji přes rameno. No tak prostě půjdu pěšky no... Vyjdu z pokoje a zamířím k recepci, kde mám podepsat nějaké papíry o pobytu a propuštění nebo co.
Taška se mi zařezává do ramene a to ještě nejsem ani dvě stě metrů za nemocnicí. Přísahám, že až přijdu domů, tak ho zabiju. Kousek před sebou uvidím ve stínu dřevěnou lavičku. Zrychlím tempo nad vidinou odpočinku a za chvíli už úlevně sednu na lavičku. Tašku shodím k nohám a vytáhnu z ní mobil. Znovu vytočím číslo Mika a doufám, že teď to alespoň vezme. Dlouho slyším ten neuvěřitelně otravný zvuk vytáčení, když se konečně z jeho strany něco ozve.
"Rose?"uslyším hlas Michaela.
"Můžeš mi říct, kde sakra jsi?!" procedím skrz zuby naštvaně.
"Zabiješ mě.."
"To udělám tak i tak, dělej!"
"No... Za to může Calum!" vyhrkne. Cože?! uslyším vzdáleně Calumův hlas.
"Za co může Calum?"
"My jsme se ráno trošku nudili... a tak jsme si řekli, že bychom mohli uspořádat takovou soutěž..." řekne vyhýbavě.
