Sakra, sakra, sakra! Za patnáct minut má přijet Ashton a já pořád chodím po pokoji a jsem s něčím nespokojená. Už jsem třikrát v celém pokoji utřela prach, dvakrát vysála a dokonce si i umyla okna. Neustále na stěně posouvám obraz, protože se mi zdá nakřivo. Mé klepající se ruce tomuhle všemu moc nepomáhají. A taky už jsem asi pětkrát přestěhovala kytku přes celý pokoj, ale pořád se mi to nelíbí, takže ji dychtivě přesouvám dál. Když znovu posunu obraz a kytku odtáhnu ke stolu, podívám se na hodiny. Za 8 minut je tady! Takhle nervózní jsem v životě nebyla.
Po rychlé sprše se, která už je za tenhle den druhá, přeběhnu k oknu a podívám se před bránu. Rychle se zkontroluju v zrcadle. Mám na sobě normální domácí oblečení, protože kdybych se nějak víc nastrojila, bylo by to hodně divné. Upravuju si prameny, které mi odstávají z mého pracného copu a jen tak mimo to se podívám před bránu. Pohled vrátím zpátky k zrcadlu, když vtom si uvědomím, co jsem vlastně venku viděla. Vytřeštím oči a trhnu sebou zpátky k oknu. Opravdu se mi to nezdá. Černé audi právě zastavuje před naší bránou. Vyběhnu na chodbu a zmáčknu tlačítko pro otevření brány. Ještě rychle vběhnu do pokoje a nastříkám na sebe parfém. Naposled se podívám do zrcadla a pokusím se zklidnit svůj dech. Pak už scházím ze schodů směrem ke dveřím.
Dům je prázdný, jelikož rodiče jsou samozřejmě v práci a Michael má na minimálně čtyři hodiny zákaz vstupu do domu. Otevřu velké bílé dveře a mé oči oslepí sluneční paprsky. Když si zvyknu na venkovní světlo, naskytne se mi ten nejroztomilejší pohled na světě.
Ashton dřepí na trávě a kolem něj radostně pobíhá Minie. Ashton se jí snaží hladit, ale ona kolem něj chvíli nepostojí, neustále skáče a chytá mu ruce. Pořád stojím ve dveřích a culím se nad tou nádhernou scénou. Ashton zvedne pohled a jeho úsměv se snad ještě více rozšíří. Zvedne se a jde pomalu ke mně.
"Ahoj." zastaví se kousek ode mě přede dveřmi.
"Ahoj." úsměv z našich tváří nemizí. Minie si mezitím všimne otevřených dveří a vběhne do domu.
"Ale notak!" otočím se za ní, ale zmizí mi za rohem. Ashton se začne smát.
"Jak se jmenuje?"
"Minie, je jí už půl roku, ale pořád se chová, jako kdyby jí byl měsíc."zavrtím hlavou a pustím ho dál.
"Dáš si něco?" zavedu ho do kuchyně. Nervozita už ze mě skoro opadla, ale pořád se mi nepatrně klepou ruce a můj hlas není tak sebejistý jako obvykle.
Odpovědí mi je jeho záchvat smíchu. Skrčím obočí a podívám se, co ho tak rozesmálo. Na našem gauči se válí Minie a neustále do něj zabořuje hlavu. Zatímco on se směje, já začínám být naštvaná. S tím gaučem jsem se celou sobotu drhla, protože na něj Michael něco rozlil a teď na něj vleze ta špinavá obluda.
Po bezmála desetiminutovém přemlouvání, které proběhlo dokonce bez křičení, ikdyž jsem k tomu neměla daleko, Minie konečně sleze z gauče a lehne si alespoň na koberec.
Konečně můžu z lednice vzít krabici pomerančového džusu a dvě skleničky a odvedu Ashtona do svého pokoje. Sedneme si za stůl vedle sebe a oba si vyndáme potřebné materiály, i když hádám, že se do toho ani jednomu z nás nechce.
"Kde jsme naposledy skončili?" zeptá se se skrčeným obočím, oči stále přilepené na papírech.
"Myslím, že u Hemingwaye..." odpovím zamyšleně. Pořád nemůžu uvěřit, že s ním mě to baví. Přikývne a položí dva papíry na stůl.
"Nebo víš co? Uděláme to jinak." zakroutí hlavou a posune oba papíry co nejdál od nás. Pak se položí do židle a podívá se na mě.
"Kdo to byl Ernest Hemingway?" pozvedne obočí. Jak si myslí, že mě dostane. Celý včerejšek jsem se učila ty materiály, co jsme spolu probrali, jelikož jenom díky němu jsem jim porozuměla.
"Americký spisovatel a novinář." řeknu s jemným úsměvem. Je vidět, že ho překvapilo, když jsem věděla odpověď.
"Dílo?"
"Jeho nejvýznamnější dílo je asi novela Stařec a moře, za kterou získal Nobelovu cenu, dále román Komu zvoní hrana, námětem je španělská občanská válka. Hemingway byl hodně ovlivněn válkou a to se odráží v jeho knihách. Jeho díla jsou bez citového zabarvení, jsou úsečná a také je známý pro objektivní vypravěčství. A byl členem Ztracené generace." řeknu v klidu a s pohledem v jeho očích. Když vidím jeho výraz, mám se chuť poplácat po rameni. Je na něm poznat, že absolutně nepředpokládal, že bych něco mohla vědět, a teď jsem mu řekla snad všechny informace, které byly v mým materiálech.
"Wow, tohle jsem nečekal. Příjemně jsi mě překvapila Rose." řekne po chvíli. Pouze se hrdě usměju a mé tváře naberou jemný odstín červené.
S úsměvem se natáhne doprostřed stolu pro papíry, které tam předtím odsunul a jeden mi podá. Pak už vykládá a snaží se mi všechno podrobně vysvětlit a dát do souvislostí.
"Máš ráda Francii?" zeptá se asi po dvou hodinách doučování. Konečně zvednu pohled od stolu posázeného barevně podtrhanými papíry. Podívám se, kam směřují jeho oči a už chápu jeho otázku. Nad mou postelí visí obrovská francouzská vlajka.
"Ano, ale mám jí tady hlavně proto, že jsem tam třináct let žila." pousměju se. Překvapeně na mě vyvalí oči.
"Opravdu?"
"Tady v LA jsem se narodila a žila do pěti let. Potom táta přesídlil naši firmu do Franci a tam jsem vyrostla, jenže před půl rokem táta uzavřel společenství s jednou významnou firmou, která má sídlo tady, takže jsem zase v LA. Tuhle vlajku jsme věšeli doma, když byl ve Francii státní svátek." řeknu a on se na mě s úsměvem podívá. Nic neříkáme, v pokoji je absolutní ticho, pouze se díváme do očí toho druhého. Nikdo neudělá sebemenší pohyb.
Trhnu sebou, když si uvědomím, co to vlastně děláme. Tohle není dobrý. Sklopím pohled na své ruce a pak zpátky k papírům. Ashton si odkašle a pak vezme jeden ze zatím nepodtrhaných papírů a začne zase vykládat. Jenže teď už mu stěží věnuju pozornost.
Unaveně lehnu na svojí postel. Slyším Ashtonovo auto, jak odjíždí od našeho domu. Celý zbytek dne od toho trapného incidentu jsme se na sebe ani skoro nepodívali. Mluvili jsme pouze k výkladu a naše rozloučení bylo víc než suché.
Vezmu z nočního stolku svůj mobil a vytočím Michaelovo číslo. Zvedne to téměř okamžitě.
"Ano Rose?" zeptá se.
"Kdy přijedeš domů?" kňuknu potichu.
"Stalo se něco?"
"Ne, jen tak se ptám. Jestli na tebe mám čekat, nebo ne?"
"Asi spíš ne. Jsme s Calumem na cestě do kina. Nevadí ti to?"
"Ne, vůbec ne. Užijte si to." řeknu a položím hovor. Dám mobil pod polštář a vytáhnu si peřinu až po bradu. Je mi jedno, že jsem oblečená, unaveně zavírám oči a usínám.
...
Well, asi si sama pogratuluju, že díl není po měsíci, ale po týdnu... Hrozně moc vám děkuju za voty a reads, jste úžasní. Jinak vám přeju krásně Velikonoce!
Have a nice day.
