Irwin?! Co tady dělá? Proč přišel? Mám dál předstírat, že spím, nebo něco udělat? V pokoji je absolutní ticho. Irwin se od svého příchodu nepohnul. A já taky ne. Rozhodnu se něco udělat. Pomalu se začnu kroutit, jakože jsem se právě probudila a pak se otočím na něj. Sedí na židli a sleduje mě. V vlasy má uvázané černou bandanou a jeho výraz je neutrální. Sleduji ho a nevím, co mám dělat.
"Dobrý den." zamumlám nakonec, aby tu nepokračovalo to trapné ticho.
"Ahoj." téměř zašeptá a pousměje se. Úsměv mu oplatím a pokojem se zase rozléhá pouze ticho. Nikdo nic neříká, pouze se na sebe díváme. Je to hodně zvláštní. Nedokážu přesně poznat, co k němu cítím, ale rozhodně k němu nemám vztah jako bych k učiteli měla mít. A to je sakra špatně, takhle to nemá být. A nejhorší na téhle směšné situaci je, že se tomu ani jeden z nás nebrání.
"Už je ti lépe?" probudí mě z mých myšlenek a já nad jeho otázkou z nějakého mě neznámého důvodu musím přemýšlet. Nedokážu říct, jestli jsem do něj zamilovaná nebo ne, protože jsem nikdy nic takového necítila. Co se týče mého úrazu, mi lépe je, ale cítím, jak mě pohlcuje pocit strachu, Propadla jsem mu, to je jisté, a taky je jisté, že to nemůže dopadnout dobře.
Uvědomím si, že už dlouhou dobu mlčím, a tak pouze pokývnu hlavou. Úsměv na tváři se mu rozšíří a kývnutí mi oplatí.
"Víš, už se začíná blížit čtvrtletí. A musíte napsat čtvrtletku z literatury. Je potřeba začít s doučováním co nejdřív. Kdy tě mají pustit? Musíme se nějak blíže domluvit."nasadí důležitý pohled a já se musím usmát.
"Pokud moje dnešní vyšetření dopadne dobře, pustí mě zítra. Ale jestli máte čas, mohli bychom začít hned, stejně se tu nudím." pokrčím rameny.
"To by bylo skvělé!" nevím, po kolikáté se za dnešek už usmál, ale vím, že se jeho úsměvu nikdy nenabažím. Vůbec nevím proč, ale když jsem s ním, všechno mi připadá zářivější, živější. I nudný nemocniční pokoj mi najednou připadá krásný.
Irwin popadne tašku, kterou měl položenou u nohou a vyndá nějakou složku.
"Začneme s tím, co bude ve čtvrtletce, ale potom musíme probrat všechno, kvůli maturitě." ne zrovna nadšeně mu přikývnu, ale uvědomuju si, že nemám na výběr. Ze složky vytáhne kupu papírů a já se začínám děsit, kolik toho budeme muset probrat.
"Mezitím, co jsi chyběla jsme začali meziválečnou literaturu. Tady k ní máš materiál." podá mi několik papírů posetých textem. "Chceš to probrat, nebo si to vzít jako samostudium?" podívá se na mě nadějným pohledem, jako by přímo dychtil po tom mi to všechno detailně vysvětlit. Proskenuju papír a zjištuju, že většinu věcí slyším poprvé v životě.
"Možná bych byla radši, kdybyste mi to vysvětlil." potichu vyslovím, zase si připadám hrozně hloupá. Neunikne mi, jak se mu nepatrně rozšíří úsměv.
"Dobře, jo a chtěl jsem tě o něco poprosit. Když budeme sami dva, mohla bys mi tykat prosím? To vykání mě otravuje. Jsem Ashton." natáhne ke mně ruku. Vzpomenu si na první den, když jsme se srazili na chodbě. Omylem jsem mu tykala, a když jsem se mu omlouvala, tak řekl, že mu vykání stejně vadí, ale že s tím nemůže nic udělat. Dnes už se musím uchechtnout, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mohlo tohle mezi námi stát.
"Rose." podám mu svou ruku a on se zasměje. Když se naše ruce dotknou, v mém těle se rozlije krásný pocit. Oba držíme ruku toho druhého a ani jeden ji nechce pustit. Ta zvláštní energie je nepopsatelná, cítím, jako by mi to ukázalo nový kousek světa. Připadá mi, že jsem se takhle ještě nikdy necítila.
Vyruší nás až můj mobil, který hlásí novou zprávu. Oba jako bychom se probudili z transu. Pustíme své ruce a on si odkašle. Já se natáhnu pro mobil a odemknu ho. Vyskočí na mě zpráva od Mika. Píše, že se zastaví až později, že mají nějakou práci. Práci... s Calumem... To určitě. Mobil položím zpět na lavici a podívám se na Irw... Ashtona. Sedí na židli a prochází své papíry. Než na sebe stihnu upozornit, zvedne na mě pohled a nejistě se usměje. Myslím, že ta předešlá událost nás oba dost rozhodila i překvapila.
"Tak začneme?" zeptá se a já dychtivě přikývnu.
Nikdy bych nečekala, že to všechno může být tak jednoduché. Literaturu jsem vždycky viděla jako strašně nesystematickou, nic mi absolutně nedávalo smysl, ale Ashton mi ukázal, že to může být dokonce i zábavné. Spoustu času jsme se smáli a povídali si o věcech, které s učením absolutně nesouvisely. Když už jsme se učili, vyprávěl mi především různé zajímavosti ze života autorů. Obdivovala jsem ho za to, jak si to dokáže všechno pamatovat a jaký má talent svým vyprávěním mě naprosto upoutat. Skončili jsme asi po dvou hodinách, vůbec se mi to nezdálo jako dlouhá doba, spíš naopak. Pak se Ashton rozloučil a odešel. Hned po chvíli ho vystřídali nadšení Michael s Calumem. Oba s obrovskými úsměvy na tvářích vběhli do pokoje a posadili se. Calum na židli, na které předtím seděl Ashton, a Mikey na mojí postel.
"Co se děje, hoří?" řeknu se smíchem. Oba zrychleně dýchají a tváře mají načervenalé.
"Ne." uříceně vydechne Mikey, "Ale koukej co mám." vytáhne plastovou krabičku. Je to obal s diskem. Když se podívám na obálku zatají se mi dech.
"Ty jsi koupil Syndicate?!" vykřiknu nadšeně, když spatřím obálku nejnovějšího dílu série Assassin's Creed. Mike zuřivě kývá a já se mu vrhám kolem krku. Na téhle sérii jsme strávili tolik času. I Calum vypadá dost nadšeně. Když se od Mika odtáhnu, tak se zamyslím.
"Tohle byla ta vaše 'práce'?"podezřívavě se na ně kouknu. Podívají se na sebe a Mikey nepatrně zčervená.
"No... Taky." koktá Calum.
"Jo, je mi to jasný, hlavně už ticho." utnu je, tohle vážně nemusím poslouchat. Dál už rozebíráme pouze děj nové hry, pak už odcházejí. A mě začíná válcovat pocit samoty. Otočím se na bok a zavřu oči.
Koho vlastně mám krom Michaela, Caluma a dnes už možná částečně Ashtona? Nikdo jiný se o mě nezajímá. Nikdo jiný mě nedokáže pochopit, vlastně nikdo kromě Mikeyho. S Lukem jsme byli jako děti neodluční přátelé, byli jsme pořád spolu, rozdělila nás až velká louže, když jsem se musela přestěhovat do Francie. A pak když se konečně vrátím zpátky a čekám na milý návrat, se mi ukáže pravého opaku. Už ten den, co jsme se vrátili zpět do LA jsem okamžitě vyrazila za Lukem. Pamatovala jsem si cestu k jeho domu i poslepu a byla jsem si jistá, že se nepřestěhovali. Celé roky ve Francii jsem snila o tom, že se vrátím a že mě Luke bude vítat s otevřenou náručí, jenže tak to ani zdaleka nebylo. Když jsem zaťukala na dveře jejich domu, otevřela mi úplně jiná osoba, než byl Luke z mých vzpomínek. Už pouze pohled na jeho povýšenecký výraz poukazoval na jeho aroganci a jeho postoj, kterým stál ve dveřích, se mi nanejvýš hnusil. Skoro mi zabouchl dveře před nosem, odsekával mi jednoslovnými odpověďmi a ani mě nepozval dovnitř. Probrečela jsem kvůli tomu celé týdny. A brečím i teď.
...
Omlouvám se, že tak trvalo, než jsem dala nový díl, měli jsme lyžák a taky toho bylo dost do školy. Děkuji vám za všechno a doufám, že se vím díl líbil.
Have a nice day.
