Bolest v krku každým dnem ustupuje, což je skvělé. Většinu času trávím s Mikeym nebo s knihou, a to je u mě hodně neobvyklé. Každý den se k nám stavuje Calum a vypráví nám, co se děje ve škole. Rachel přešla na jinou školu, nikdo nechápal proč, hlavně je to obrovská rána pro školu, protože její otec ji opravdu tučně sponzoroval. Asi jí odmítl Irwin, pousměju se. Jsem překvapená, ale rozhodně nemůžu říct, že by mi to vadilo.
Zbývají mi dva dny doma a poté už budu muset do školy. Calum se mi postupně snaží shánět materiály, ale není to pro něj jednoduché, jelikož spolu máme jenom jednu hodinu, ale i tak jsem mu neskutečně vděčná.
Ležím na posteli s Pýchou a předsudkem v ruce. Je to opravdu zvláštní, protože jsem nikdy moc nečetla, ale tento příběh mě absolutně uchvátil. Mike je na přednášce, takže jsem znovu doma sama.
Najednou uslyším zvonek. Založím knížku a nasoukám se do huňatých teplých bačkor a županu s medvídky. Sejdu schody a zamířím ke vchodovým dveřím. Pomalu otevřu dveře a hned mě udeří chlad z venku. Za dveřmi stojí člověk, kterého bych čekala nejméně, a rozhodně nemůžu říct, že bych z jeho návštěvy měla radost.
"Luku?!" můj hlas vylétne v překvapení.
"Ahoj." pousměje se.
"Co chceš?" řeknu nezaujatě. Sotva přišel a už chci, aby odešel.
"Přišel jsem se zeptat jak se máš a tak..." nahodil sebevědomý úsměv.
"Ne, nepřišel, co potřebuješ?"
"No dobře, když jsi teď nemocná a máš takovou hromadu času, uděláš mi projekt na francouzštinu?"
"Ne." odsekla jsem a zabouchla jsem mu dveře před nosem. Otočila jsem se a zamířila ke schodišti. Co to jako mělo znamenat?
"Ale noták." ozývalo se tlumeně za dveřmi. Jenom jsem se uchechla a šla dál. Blbec. Lehla jsem si do postele a zase vzala knížku do ruky.
Probudila jsem se o několik hodin později s otevřenou knížkou na hrudníku. Knihu jsem založila a pořádně se protáhla, natáhla jsem se pro prášky na stole a zapila je vodou.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vběhl Mikey se slzami v očích. Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a on mi vběhl do náruče, kde začal plakat.
"Mikey, co se ti stalo?" zeptala jsem se vyděšeně a u toho ho hladila po zádech, aby se uklidnil.
"Já... my..." nedořekl to a silně vzlykl.
"Mikey, uklidni se, dýchej." vzala jsem jeho obličej do dlaní a hluboce se podívala do jeho očí.
"Dýchej, Mikey, klid." pokračovala jsem. Po chvilce přestal vzlykat, ale po jeho tváři stále tekly kanálky slz.
"Tak, a teď mi řekni, co se stalo." palcem jsem ho pohladila po tváři a on se zhluboka nadechl a vydechl.
"S Calumem jsme se pohádali." šeptl. Vyvalila jsem na něj oči. Znají se už od toho týdne, kdy jsme se sem zpět nastěhovali a okamžitě z nich byli nejlepší kamarádi. Nikdy se nepohádali, spíš se tak ze srandy pošťuchovali. Tohle se mi nelíbí.
"Proč?"
"Já...nevím, jak to říct, chtěl jsem ti to povědět, ale neměl jsem na to odvahu, ani nevím, proč jsem mu to říkal, měl jsem se prvně poradit s tebou. Bože, já jsem takový idiot." sklopil hlavu a znovu začal vzlykat.
"No tak, bráško, to bude v pořádku, brzy se zase usmíříte." snažila jsem se ho znovu uklidnit.
"Ne, Rosie, on už se mnou nikdy nepromluví." podíval se mi do očí a já najednou zapomněla dýchat. Jeho oči byly plné smutku a obrovské bolesti. Takhle zraněného jsem ho ještě nikdy neviděla. Vypadal tak na dně.
