Už asi hodinu ležím s Mikeym v objetí na mé posteli a oba už nemáme co plakat. Jenom se díváme do zdi, potopeni ve vlastních myšlenkách.
Říkám si, proč já? Během jednoho dne se může stát tak moc věcí. Rodina, která se ani nikdy nedala nazývat rodinou se na nějakou dobu stlumí, aby se poté mohla rozdělit. Buď v tom nejhorším možném případě smrtí otce, nebo návratem do starých kolejí. Nebo se dá věřit na zázraky a otcova nemoc by nás mohla sblížit? Už ani nevím čemu věřit. Poslední dobou se mi zázraky dějí až moc často. Kluk, který ze mě udělal školní trosku se chce usmířit? Mnou nejvíce nenáviděná učitelka odejde na mateřskou, aby ji mohl nahradit tak krásný a tolik nezkažený kluk? Jsou tohle dostatečné důkazy na to, že zázraky se můžou dít?
Už nevím nic.
Pomalu se zvednu z Mikeyho hrudě a podívám se na něj. Kouká do stropu, ale za chvíli mi pohled opětuje.
"Půjdu se projít." oznámím mu a vstanu.
"Dobře, dávej na sebe pozor." řekne polohlasem.
"Neboj se." jemně se usměju a vstanu z postele.
...
Poslední dny mám pocit, že se toho děje nějak moc. Táta byl na vyšetření a zjistilo se, že nádor je malý a vyoperovatelný, takže ho čeká operace, která by měla dopadnout dobře, protože se jedná o jednoduchý zákrok. Rodiče teď jsou pořád s námi doma. Je až vtipné, jak nás neznají. Neví o nás téměř nic, ale je pravda, že se snaží a to by se mělo ocenit.
Ve škole je to pořád stejné, tak nějak si udržuji dobrý průměr, ale literatura mi to dost kazí. Irwin je sice o dost lepší učitel, než Kessemblerová, a to je to poprvé, co někoho učí, ale stejně mi toho do hlavy moc nedostane. Ten test byl opravdu tak špatný, jak jsem si myslela. Díkybohu, že nebyl známkovaný. Irwinovi se po tom množství trapasů vyhýbám jak nejvíc můžu. Ne, že by mi Rachel naháněla strach, ale nestojím o další ponížení před někým tak dokonalým, jako je pan Irwin. Když už je řeč o Rachel, ta se ochomýtá okolo Irwina jak jen může, a on opravdu nevypadá, že by z toho měl radost. Vždy se jí snaží nějak opatrně odbýt, protože přeci jen, její otec je opravdu velmi vlivný a důležitý pro naši školu, ale ona se na něj stejně vždy nalepí. Z jeho zoufalého pohledu vždycky chytám záchvaty smíchu.
Právě vcházím do učebny literatury. Na dnešek máme nahlášenou písemku. Připravovala jsem se na ni už tři dny předem, takže doufám, že dostanu alespoň nad 50%.
Usednu do svojí lavice u okna a otevřu učebnici, abych si mohla ještě něco zopakovat. Byla jsem tak zaměřená na látku, že jsem ani nezaregistrovala zvonek a příchod učitele. Všichni se samozřejmě postavili a on se usmál a dovolil nám sednout. Měl na sobě jako obvykle černé skinny jeans a k tomu černé tričko s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté. Vypadal v tom neuvěřitelně charismaticky a zároveň hrozně roztomile.
Všimla jsem si, jak na něj Rachel v přední lavici předklonila. Aby ti ty kozy nevypadly. Irwin neodolal a nenápadně se podíval. Ovšem hned potom odvrátil pohled a nahodil jemně znechucený výraz. Okamžitě jsem si silně skousla ret, abych se nezačala smát na celou třídu. Irwin asi zaslechl jemné uchechtnutí, protože se na mě hned podíval a jemně se usmál.
"Dobrý den, třído, jak jsme se domluvili už před týdnem, dnes si napíšeme menší písemku, bude z učiva, co jsme společně stihli probrat." řekl a podal papíry do předních lavic, aby je mohli rozdat. Rachel se samozřejmě hned natlačila a málem mu všechny ty papíry vytrhla z ruky. Poté se na něj široce usmála a řekla sladkým hlasem. "Pane učiteli, já to ráda rozdám."
"Fajn." řekl s kamennou tváří a otočil se ke katedře, kde si něco zapsal do diáře. Rachel mezitím chodila po třídě a s 'obrovským nadšením' rozdávala papíry. Její parfém jsem cítila už když byla tři lavice přede mnou. Divím se, že z toho Irwin vepředu nepadne.
"Tak něco k pravidlům. Během písemky bude ve třídě absolutní klid. Pokud někoho uslyším promluvit, budu strhávat čas. Taháky klidně můžete mít, ale pokud na ně přijdu, máte smůlu. Písemku vám vezmu a budete si muset někdy ve volném čase napsat náhradní a z více učiva. Tak, můžete začít psát. Máte čas do konce hodiny. Hodně štěstí." dokončí Irwin svůj proslov s úsměvem.
Otočím list a podepíšu se. Nějak se pokusím spatlat všechny informace, které jsem se do sebe snažila celé ty dny dostat a se zvoněním nesu papír ke katedře, kde se nad diářem sklání Irwin. Opatrně položím papír na hromadu, abych na sebe náhodou neupoutala jeho pozornost a pak rychlým krokem odcházím ze třídy.
Na další hodinu přicházím šťastná, že mě Irwin nezaregistroval a usedám vedle Caluma na hodinu francouzštiny.
"Ahoj Rosie." usměje se Calum hned jak se vedle něj posadím.
"Ahoj." opětuji mu úsměv a vytáhnu na lavici mobil.
"Jak se máš?"
"Skvěle, jak ty?"
"Dobře. Co Mike?" zeptá se.
"Nevím, ráno jsme se neviděli."
"Aha, mohla bys mu prosím vzkázat, ať se ke mně odpoledne staví?"
"Samozřejmě." usměju se na něj a dál už naše konverzace nepokračuje, jelikož zazvoní a do třídy vejde učitelka.
...
Hii, po dlouhé době dávám díl. Upřímně, měla jsem čas, ale jsem hrozně lína xD.
Co říkáte na SKH? Já jsem myslela, že umřu, když jsem to viděla poprvé :DD.
Jinak hraje tu někdo lolko? :DD Já nemám ponětí, jak jsem to dokázala, ale po prvních 10 rankedech jsem Silver IV. :DDDDD
Užívejte si prázdnin a mějte se krásně. Love ya.
