"Rosie, vstávej!" zkřivím obličej nad melodickým hlasem mé mámy.
"Co je?" zaskučím rozespale. Rolety v mém pokoji se začnou vytahovat a já mám chuť vraždit. Jako vážně? Ani o víkendu nemůžu spát?
"Mám skvělé zprávy!" zašvitoří. Asi mi z toho brzo pukne hlava. Zvednu se do sedu a promnu si oči. "Tenhle týden jsme spolupracovali s jednou textilní společností, viděli tvé fotky a chtějí tě jako tvář pro jejich novou kolekci." sedne si na kraj postele a z úsměvu, který pokrývá její tvář, už snad musí chytat křeč.
"Tak zaprvé, ať na to hodně rychle zapomenout, nehodlám ze sebe nikde dělat šaška, a za druhé, kde sakra viděli moje fotky?!" křiknu otráveně. Fakt potřebuju ještě spát.
"No, ten ředitel nám ukázal svoje děti, tak my jemu vás." Co to sakra... Že si dělá jenom srandu.
"A to Michaela nechtěli?"
"Kdyby každý týden neměl novou barvu vlasů, tak by ho možná i chtěli." Zakroutím hlavou nad její předpojatostí.
"Zavolej jim, že to neberu a nech mě dospat prosím." řeknu v klidu, i když uvnitř šílím. Kdo si sakra na pracovní schůzce ukazuje fotky svých dětí?
"A jsi si jistá?" vypadá trochu zklamaně.
"Naprosto." ujistím ji.
"Dobře." vstane z postele a vydá se ke dveřím. "A spát už nepůjdeš, na stole je snídaně a potřebujeme s vámi něco probrat." řekne před tím, než zavře dveře. Zní, jako by jí skoro dělalo radost, že mě nenechá spát. Složím hlavu do peřiny a zamručím. Svalím se z postele rovnou na zem a pád mě opravdu dostatečně probudí. Obléknu si oblečení přehozené přes křeslo ze včerejška a sejdu schody dolů do jídelny.
Stůl je zaplněný jídlem a pro změnu je tam pouze jedna volná židle, pro mě.
Hned, co projdu pod trámem, který vymezuje jídelnu od chodby, všechny pohledy se ke mě stočí. Sklopím oči a sednu si na svou krvavě rudou židli, vlastně takové menší křeslo.
"Dobré ráno." zamumlám potichu. Každý z mi postupně pozdrav oplatí. Jako by byli domluvení...
"Máme pro vás novinku." Otec položí lžičku a obrátí se pohledem k nám. Zvednu obočí a nervózně těkám očima mezi otcem a Mikeym, který se tváří podobně jako já.
"Najali jsme hospodyni." vyhrkne matka nadšeně. "Nikdo vám tu nevaří ani neuklízí, takže jsme to vyřešili." usmívá se.
Vztek se ve mě hromadí, až mi připadá, že se přestávám ovládat. Vstanu ze židle a rozzuřeně vyjdu zpátky k pokoji. Místo toho, aby se o nás třeba začali starat, najmou hospodyni! Třísknu dveřmi a vzteky kopnu do gauče. Nepomáhá to. Svalím se na něj a snažím se zhluboka dýchat. Začnou se mi jemně tvořit mžitky před očima, jako vždy, když jsem přehlcená jednou emocí. Zavřu oči a soustředím se jenom na dýchání.
Naposledy zhluboka vydechnu a natáhnu se ke stolu pro vodu. Nemůže mi uniknout tlumený křik z jídelny. Jsem ráda, že se tomu Michael postavil, když já na to neměla.
Zakroutím hlavou, zavřu oči a pokusím se usnout.
"Rose?" slyším tlumeně. Pomalu se začnu protahovat a otevírat oči. Hluboce zívnu, natáhnu ruce daleko za hlavu a u toho napnu celé tělo.
Nad gaučem dřepí Mike s neurčitým výrazem ve tváři.
"Máš tu návštěvu..." pořád si drží stejný výraz a já se začínám bát, kdo to bude.
"Kdo to je?" Skrčím nechápavě obočí.
"No... Ashton." uhne pohledem do zdi. Zalapám po dechu a uvnitř začínám panikařit. Na tohle jsem absolutně nebyla připravená. Nasucho polknu a poraženě vstanu. Stejně bych se tomu nevyhla...
"Je venku?" zeptám se Mika, který už taky vstal. Jeho kývnutí mi jako odpověď bohatě stačí. Oba najednou vyjdeme z pokoje, ale na schodech už jsem pouze já. Postavím se před dveře a naposled se zhluboka nadechnu. Sáhnu na kliku a pomalu je začnu otevírat.
Dech se mi zasekne v hrdle, když si uvědomím, že opravdu stojí přede mnou. Vlasy nemá nijak upravené, kdykoliv zafouká vítr, má je všude. Koženou bundu svírá v ruce a šedé tričko má oblepené kolem hrudníku.
"Ahoj." Sotva ho slyším. Zvednu pohled k jeho očím.
"Ahoj." zamumlám a poodstoupím od dveří na náznak, že má jít dál. Projde okolo mě a zdvořile čeká, abych šla před ním. Zavřu dveře a vydám se ke schodům. Tiše mě následuje a já jenom doufám, že rodiče už nejsou doma. Nechám ho do pokoje vejít jako prvního a zavřu za námi. Ani mu nenabídnu nic k pití, protože je mi jasné, že se stejně nezdrží moc dlouho.
"Omlouvám se." zašeptá a sklopí pohled k zemi. Nechápavě skrčím obočí a přejdu pár kroků k němu.
"Za co?"
"Tohle všechno se stalo kvůli mně, je to moje chyba." Ano, kdybys byl ošklivý, tak se tohle neděje... řeknu si pro sebe ironicky.
"Nemůžeš to přece celé hodit na sebe, je to chyba nás obou."
"Ne, už od začátku jsem věděl, že když tě začnu doučovat, tak to dopadne takhle. Věděl jsem, že se do tebe zamiluju." Srdce se mi okamžitě rozbuší. "Už ten den, kdy jsme se srazili na chodbě, sakra, víš, jak jsem byl rád, když jsem viděl, že jsem zrovna tvůj učitel? Učím jenom dvě třídy a ty jsi v jedné z nich. Když jsem ti říkal o doučování, ani nevíš, jak jsem si přál, abych tě mohl opravdu doučovat já. Věděl jsem, že se to stane a stejně jsem to dopustil." jeho tón zní lítostivě a zároveň i trochu naštvaně. Jsem neschopná cokoliv říct. Sklopím hlavu a přivřu oči, ve kterých se mi znovu hromadí slzy. Vlastně ani nevím proč brečím, možná mi je líto nás, že to končí, aniž by to nějak začal. A je mi to líto, i když jsem si vědoma, že asi není jiná možnost. Hlavu si skryju do rukou a vydám první přiškrcený vzlyk.
Jeho dlaně ucítím na svých ramenech. Trochu váhavě sjede rukama k loktům a pak zase zpět. Znovu vzlyknu přistoupím krok blíže k němu. Ruce obmotá okolo mě a uzamkne mě ve své náruči. Rozbrečím se ještě více a v obou rukách sevřu jeho tričko do dlaní. Jeho ruka se posune na mou hlavu a jemné polibky do vlasů mě donutí obmotat mé zkřehlé ruce okolo jeho beder. Teprve teď si uvědomím, jak se celá třesu. Přitulím se ještě blíže k němu a snažím se ztišit své vzlyky. Začne se mnou jemně kolébat ze strany na stranu a stále nepřestává s krouživými pohyby na mých zádech.
Po chvíli mou tvář uchopí do dlaní a jemně mě políbí na čelo.
...
Chtěla jsem, aby díl vyšel dřív, jenomže jsem neměla přístup k počítači a tak jsem ho nemohla dopsat (na mobilu se píše vážně příšerně). Jinak.. opravdu? Přes 4k reads a tolik votes a komentářů? Víte vůbec, jak mě to šokuje a zároveň neuvěřitelně hřeje? Strašně moc Vám děkuju, pro mě je to obrovský úspěch.
Have a nice day!
