Když jsem vyšla ze školy, obloha byla úplně černá a v polovině mě cesty domů začala bouřka s neuvěřitelným deštěm. Došla jsem domů jako zmoklá slepice. Hned za dveřmi mě přivítala Minie. Asi ji vzal Michael dovnitř, jelikož se dost bojí bouřek.
"Mikey?" zavolám na svého bratra.
"Ano?" ozve se.
"Kde jsi?"
"V pokoji, potřebuješ něco?" zakřičel zpět. Najednou jsem cítila, jak se mi motá hlava. Už před domem jsem cítila jemnou bolest v krku a díky dešti mi byla obrovská zima.
Dřepla jsem si, abych si sundala boty, ale najednou se mi zatemnilo před očima. Poslepu jsem rukama začala hledat něco, o co bych se mohla opřít. Celé mé tělo polil studený pot a já pomalu přestala všechno vnímat. Velmi tlumeně jsem slyšela dupot ze schodů, když ke mě běžel Mikey.
"Oh, bože, Rosie, co se děje?" křičel vyděšeně. Zvedl mě a vzal mě do náruče. Pak jsem dlouhou chvíli nic nevnímala, pouze jak se mi motá hlava a jak vůbec necítím své tělo. Pomalu jsem začínala přicházet zpátky k sobě. Ležela jsem na svojí posteli, vlastně jsem si ani neuvědomovala, jak jsem se tam dostala. Vedle mě seděl Michael a hladil mojí ruku.
"Co se ti stalo, Rose?" zeptal se, stále vyděšeně.
"Nevím, zamotala se mi hlava, není mi moc dobře."
Rukou mi sáhl na čelo a potě vyděšeně vytřeštil oči.
"Vždyť celá hoříš! Svlékni ze sebe to mokré oblečení! Chceš pomoct?"
"Ne, zvládnu to." odvětila jsem a pomalu jsem se začala zvedat. Chvíli jsem zůstala sedět na kraji postele, aby se mi znovu neudělalo špatně, a poté pomalu vstala. Mikey u mě stále stál a jistil mě, kdybych spadla.
"Dojdu ti pro teploměr a čaj." řekl, když jsem stála bezpečně na nohách. Přikývla jsem a co nejrychleji jsem se převlékla do pyžama, abych si mohla znovu lehnout. Po chvíli se Mikey vrátil s hrnek v jedné ruce a teploměrem v druhé. Čaj mi položil na stoleček u postele a teploměr namířil na čelo. Po chvilce se ozvalo pípání a na displeji se objevilo poněkud vysoké číslo.
"Máš horečku." šeptl a pohladil mě po tváři. "Zkus spát." dodal a já pouze přikývla a zavřela oči.
Když jsem se probudila, venku už byla tma. Bolest v krku byla nesnesitelná a nutně jsem se potřebovala vysmrkat. Vstala jsem z postele a vyšla z pokoje. Když jsem přišla do kuchyně, u baru seděla máma a listovala časopisem. Otevřela jsem skříňku, kde máme uložené léky a vyndala jsem krabičku s prášky na bolest v krku.
"Rosie, co ti je?" mamka se zvedla od časopisu a přišla ke mně.
"Nevím, bolí mě v krku a mám teplotu." odpověděla jsem jí chraplavě.
"Oh, to mě mrzí, zlatíčko, běž si lehnout, zítra zavolám doktorce, aby se na tebe přišla podívat." řekla lítostně a pohladila mě po rameni. Zapila jsem prášek a šla zpátky do postele. Proč jsou vždy konverzace s mými rodiči tak krátké? Když jsem přišla, u mého notebooku seděl Mikey. Bylo mi hned jasné, co se bude dít. Vždycky, když je jeden z nás nemocný, nebo má špatnou náladu, prostě ležíme a díváme se na filmy nebo seriály.
"Co to bude dnes?" zeptala jsem se Michaela zvědavě.
"Co takhle White Collar?" řekl Mike a mně se okamžitě po tváři rozlil obrovský úsměv. White Collar je můj nejoblíbenější seriál a i Michael ho má hodně rád.
"Beru to jako ano?" hbitě jsem přikývla a lehla si za ním do postele, kde nás Mike oba přikryl peřinou a pustil pilot seriálu. Netrvalo dlouho a usnula jsem znovu.
Ráno mě probudil jemný hlas mojí mámy. Pomalu jsem otevřela oči a okamžitě zkřivila obličej nad tou nesnesitelnou bolestí v krku.
"Rose, přišla se na tebe podívat paní doktorka." řekla jemně a pohladila mě po tváři. Pouze jsem kývla hlavou.
"Ahoj Rose, spala jsi dobře? Promiň, že jdu tak brzo, ale jinak to nešlo." omluvně se usmála mile vypadající paní. Mohlo jí být asi okolo 40, měla na sobě přesně padnoucí tmavě modrý kostýmek a na nose roztomilé černé brýle.
"Dobrý den." šeptla jsem.
Doktorka položila svůj kufřík vedle postele a vyndala z něj baterku a dřívko.
"Otevři pusu." řekla soustředěně. Udělala jsem tak a ona mi strčila dřívko do pusy. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela, nesnáším to.
Chvíli baterkou zkoumala mé mandle a poté mi prohmátla krk těsně pod čelistí.
"Vypadá to na angínu. Ještě si raději vezmu vzorky, zítra ať mi tvoje maminka zavolá pro výsledky. Napíšu ti antibiotika. Zůstaň doma minimálně týden a šetři se, ano Rose?" pouze přikývnu, protože na více nemám sílu. Po chvíli odejde a já slyším, tlumené hlasy z chodby, jak se s ní máma loučí.
Mikey má přednášku, takže já nemám co dělat. Rozhodnu se alespoň udělat něco prospěšného pro svůj prospěch a otevřu si seznam povinné četby pro můj ročník. Nakonec si zajdu do knihovny pro Pýchu a předsudek a pustím se do čtení. Co všechno jsem schopná udělat pro to, abych před Irwinem nevypadala jako idiot?
Ani nevím jak je to možné, ale příběh mě neuvěřitelně chytne a já přečtu skoro čtvrtku knížky, než Mikey přijde domů. Nečekala jsem, že mezi povinnou literaturou může být i něco zábavného... Ozve se ťukání na mě dveře, založím knížku a položím ji na stůl. Dveře se otevřou a do pokoje vchází Mikey a hned za ním v závěsu Calum.
"Ahoj!" zachraptím a usměju se.
"Aw, sestřičko, pořád tě bolí v krku?" přijde ke mně Mike a obejme mě.
"Mám angínu." kývnu a smutně našpulím pusu.
"Ahoj Rose." usměje se Cal. Pouze na něj s úsměvem kývnu.
"Ptal se po tobě Irwin." řekl Calum a já na něj vyvalila oči.
"Co chtěl?" šeptla jsem.
"Prý jsi za ním měla jít a nepřišla jsi. Ptal se, co s tebou je. Řekl jsem mu, že nevím, ale že se k tobě odpoledne stavím." řekl lhostejně.
"Něco, co bych měl vědět?" pozvedl na mě obočí Mikey.
S přehnaným falešným úsměvem jsem zakroutila hlavou a Mikey mi okamžitě můj úsměv stejným způsobem oplatil. Všichni tři se začneme smát.
Celé odpoledne strávíme spolu v mém pokoji. Prostě si jen povídáme, nebo spíše oni dva a já přikyvuji, protože skoro nemůžu mluvit. Když už se stmívá, Calum odejde a my zůstaneme s Mikem sami.
"Ten Irwin, co je zač?" zeptá se, jeho otázka mě dost vyleká.
"Je to ten nový učitel, nabídl mi doučování, protože moje známky jsou hrozné a ví, že se s nikým nebavím." sklopím pohled do klína.
"Někdy bych z toho Hemmingse nejradši vymlátil duši." procedí naštvaně skrz zuby. "Jsi si jistá, že je to správné? Aby tě doučoval?"
"Pokud nechci propadnout, tak jinou možnost nemám."
"Dobře, ale dávej si prosím pozor. Už půjdu k sobě. Dobrou noc, Rosie." políbí mě na čelo.
"Dobrou, Mikey." zašeptám a zachumlám se do peřiny.
...
Je mi vážně dost trapné, že díly vycházejí tak dlouho. Opravdu mě to mrzí. Vím, že tím ztrácím dost čtenářů, já bych na tak dlouhé čekání taky neměla trpělivost.
Hope you like it and have a good day...
