První ze dvouhodinovky literatury ukončí zvonek. Zůstávám sedět na místě, i když většina lidí ze třídy se jde projít na chodbu. Můj pohled zůstává pořád ukotvený na lavici, snad na stejném místě, jako celou hodinu. K mému obrovskému překvapení tam ještě není vypálená díra. Periferně vedle sebe uvidím pohyb. Zvednu oči a u mě lavice stojí Irwin s neutrálním výrazem.
"Co se stalo?" pohledem sjede na mou košili a pak se zase zadívá do mých očí.
"Spadla jsem a vylila na sebe čokoládu." řeknu přesvědčivě.
"Lžeš?" jemně zúží oči jako by do mě viděl. Neodpovídám, pouze sklopím pohled.
"Dobře, když mi to nechceš říct, neříkej, jenom prosím, zkus alespoň dávat pozor." moje oči zůstávají přilepené na lavici. Nevím, jestli je na mě naštvaný nebo ne, ta řeč tak působila, jeho hlas ale ne. Zvedla jsem pohled a viděla jeho záda, jak jde směrem ke katedře. Povzdechla jsem si a otevřela učebnici, aby to při hodině vypadalo alespoň trochu věrohodněji. Samozřejmě, že nehodlám dávat pozor...
Zazvoní a všichni, co byli do teď na chodbě se nachrlí do třídy. Irwin vstane a ze skříně u stěny vytáhne čítanky. Každému dá do lavice jednu a pak se postaví ke katedře. Zadá nám číst nějakou krátkou ukázku, potom vezme do ruky fixu a začne na tabuli psát nějaké pojmy, hádám, že to budou nějaké umělecké směry. Otevřu čítanku a náhodně jí listuji, sem tam si přečtu nějaký krátký úryvek. Vyruší mě hlas Irwina, který se nás ptá, jestli jsme se čtením hotovi. Většina lidí, samozřejmě kromě mne, kývne.
"Dobře, na tabuli jsou napsána historická období, nebo umělecké směry. Vyvolám si jednoho z vás, ten si vybere jedno období, popíše mi ho a já se pak budu ptám. Pak si vyvolám dalšího a tak dále. Je to známkované. Všemu rozumíte?" řekne a ostatní zase kývnou. Mám chuť zmizet. Je docela velká pravděpodobnost, že mě vyvolá a já vážně nepotřebuju další špatnou známku.
"Jamesi." kývne Irwin na asi největšího šprta ze třídy a pak si sedne za katedru. Výborně, vypadá to, že jde jenom po těch chytrých... James si vybere něco, o čem já nemám ani ponětí, co je a začne vykládat. Skoro polovině jeho proslovu absolutně nerozumím a můj výraz musí být opravdu k popukání. Samozřejmě dostane A.
Předešlé nadšení mě omrzí, když vyvolá Dereka, což je typický příklad 'když nemáš mozek, měj alespoň svaly'. Derek si samozřejmě vybere nejjednodušší věc na tabuli, ale jeho mluvení se skládá ze samého 'ehm... no...' a občas nějakého faktu. Ale na Irwinovi otázky odpoví překvapivě dobře. Takhle to pokračuje dál až na tabuli zbudou dvě poslední témata.
"Rose." slyším Irwin jak vyslovuje mé jméno a okamžitě k němu házím svůj zoufalý a vyděšený pohled. Podívá se na mě neutrálním výrazem. Jasně, že nemám na výběr. Poraženě se zvednu a pomalu projdu kolem lavic až před tabuli. Jediné nepoškrtané pojmy jsou antika a dekadence. Slovo dekadence slyším snad poprvé v životě a o antice toho taky moc nevím. Taky o čem něco vím...
"Co si vybereš?" promluví na mě Irwin.
"Antiku." zamumlám potichu.
"Dobře, povídej." kývne a povzbudivě se na mě koukne.
"Je to období Řecka a Říma v době starověku..." řeknu a mám chuť se poplácat po rameni. Až tak špatně na tom jsem...
"Ještě něco?" zvedne Irwin obočí. Pouze pokrčím rameny.
"Dobře. Kdo který Říman napsal epos Aeneis? Řekni mi celé jméno a ještě něco o jeho životě." podívá se do svých materiálů a pak zase na mě.
"Ehm... Aristotelés?" řeknu první jméno, co mě napadne. Vlastně ani jiné nevím. Irwin na mě okamžitě vykulí oči, jako kdybych řekla, že Londýn je v Americe.
"Aristotelés byl filozof. Ještě k tomu Řek!" zahanbeně sklopím pohled na podlahu.
"Běž si sednou." povzdechne si. Asi je mu jasné, že by ze mě mohl dostat ještě horší věci. Otočím se a zamířím ke své lavici. Dívám se před sebe a snažím se ignorovat posměšné pohledy spolužáků. Skoro u mojí lavice ucítím, jak zakopávám o něčí nohu. Poslední, co dokážu vnímat je obrovská bolest hlavy a něco teplého, co stéká po mojí tváři. Pak už přichází tma a ticho.
Slyšela jsem několik tlumených hlasů, ani jednomu jsem nerozuměla. Bylo to, jako v mlze, která se postupně rozplývá. Slova, co říkají mi začínaly dávat smysl, ale nevnímala jsem je, ani jsem se nesnažila jim porozumět. Postupně jsem slyšela a vnímala lépe. Chtěla jsem i otevřít oči, ale má oční víčka byla až příliš těžká. Jemně jsem se ošila a pak zaskučela bolestí. Moje hlava byla bolela, jako by jí něco svíralo a pořád utahovalo. Zoufale jsem se chytila za čelo a snažila se tu bolest alespoň trochu utišit. Konečně se mi podařilo otevřít oči. Oslnila mě silná bílá barva a hlava začala bolet ještě víc. Zkřivila jsem obličej a zkusila otevřít oči znovu. Postupně to bylo lepší a lepší. Rozhlédla jsem se okolo, byla tu bíle vymalovaná stěna, bílý nábytek a já ležela v posteli s béžovým povlečením. Byla jsem oblečená v divné košili, o které jsem si byla jistá, že rozhodně není moje. U čela mé postele stály dvě postavy. Jedna z nich byl Irwin a druhý starší člověk s bílým pláštěm a přísným výrazem ve tváři.
"Slečno Cliffordová, už jste vzhůru. Jak se cítíte?" promluvil na mě doktor.
"Bolí mě hlava. Co se stalo?" řekla jsem potichu. Potřebuju napít.
"Spadla jste na lavici, máte na čele tři stehy a jemný otřes mozku. Už jsme volali vašemu bratrovi, měl by tu brzy být." kývne na mě doktor a podá mi nějaký prášek, hádám, že na tlumení bolesti. Zapiju prášek sklenicí s vodou, co je položená na stole a chci mu poděkovat, ale vyruší nás sestřička, která vstoupí do pokoje a začne potichu mluvit na doktora. Ten pouze kývne, pak se omluví a odejde společně se sestrou. Sleduji, jak zavírá dveře a pak se otočím na Irwina, naše oči se střetnou. Chvíli se na sebe díváme, nedokážu z něj moc vyčíst, ale můžu říct, že ho mrzí, co se stalo. Ticho přeruší až můj kašel. Můj krk je v jednom ohni, připadá mi, jako kdybych tam měla písek. Zvednu se do sedu a jemně se předkloním, aby se mi lépe vykašlávalo, ikdyž nemám co. Všimnu si Irwina, který dřepí u mě postele a podává mi sklenici. Okamžitě ji popadám a vypiju během chvíle. Sedím se zavřenýma očima a zrychleně dýchám. Cítím jenom jeho ruku, jak mě pomalu hladí po zádech. Je to nádherný pocit. Vlastně je to náš první pořádný dotek.
"Dobrý?" zeptá se s obavami v hlase. Kývnu a lehnu si zpátky. Bolest hlavy už téměř necítím, za to se mi chce příšerně spát.
"Omlouvám se." řekne s lítostí.
"Není to vaše vina." zamumlám. Můj hlas nakřáplý z předešlého záchvatu kašle. Podívám se na něj, sedí na stoličce přímo u mě postele. Lokty má se opírá o kolena a podpírá si hlavu.
"Proč ti tohle dělají?"To bych taky ráda věděla. Pokrčím rameny.
"Bude vám vadit, kdybych spala?" zeptám se.
"Samozřejmě, že ne." usměje se. Poslední pohled, než zavřu oči, patří jeho úsměvu.
...
Wow, dva díly během 7 dní!! Feel proud. Doufám, že se vám díl líbí. Děkuju za každý vote a komentář! Udělala jsem novou obálku a jsem na ní opravdu pyšná, jak se líbí vám?
Have a nice day.
